Láska na druhou

Kapitola 5

-Pohled Zuzky-

Hokej byl celkem fajn, jen Terka s tím jejím kamarádem pořád řvali, tak jsem si to zas až tolik neužila. Afterparty mě příliš nebavila (nejsem moc večírkový typ), takže okolo půl dvanácté jsem se zvedla a šla rozloučit s Terkou. "Takže ve tři?" zeptala se a já jí to odkývala.

Jela jsem v autě domů. Nevěděla jsem přesně, kudy mám jet, tak jsem si nastavila v mobilu navigaci. Kupodivu mě navedla celkem oklikou, přes několik lesních a lučních cest. A na jedné z nich, té poslední, se to stalo. Projížděla jsem tmou, kterou ozařovaly jen světla mého auta. Nikde nikdo, z obou stran pole. Náhle jsem viděla černý stín, který se blížil do silnice z pravé strany louky. Dupla jsem na brzdy, ty zaskřípěly, přesto jsem ucítila náraz. Auto se na vozovce mírně pootočilo. Seděla jsem tam, úplně vyklepaná, vystresovaná, neschopná jediného pohybu. Srdce jsem měla až v krku, nemohla jsem se šokem nadechnout. "srazila jsem zvíře... Nebo... Proboha, co když to byl člověk?" Zasípala jsem. Ne, na člověka to bylo až moc nízké... Problesklo mi hlavou. A protože šlo o vteřiny, vylezla jsem z auta a šla se podívat. Na silnici ležel dlouhosrstý pes. Málem jsem se složila, když jsem ho viděla. Vzala jsem ho do náruče. Musím ho odvézt na veterinu... Nejlépe asi do naší čtvrti, už je to kousek... Položila jsem psa na zadní sedadlo a vyjela podle navigace do naší části města. Věděla jsem, kde je veterina, ačkoliv jsem uvnitř nikdy nebyla, často jsem však chodívala kolem. Byly to dva pozemky vedle sebe, z jednoho bylo vytvořené parkoviště, které bylo nyní úplně prázdné, na druhém pozemku stál malý domek. Místní veterinář zde bydlel, kliniku si vytvořil v garáži. Zaparkovala jsem auto a zamířila ke dveřím domu. Byly opatřeny velkou cedulí - Karel Novák - veterinář - tel. 601 *** *** - Ordinační hodiny - 7-18:30. Pod ordinačními hodinami byl malý nápis. V případě problému jsem vždy připraven zasáhnout.

Vytáhla jsem z kapsy telefon a naťukala do něj číslo. Veterinář už zajisté spal - všude v domě byla zhasnutá světla. Slyšela jsem vytáčení. Klasické "Tůůůt!" se ozvalo asi třikrát, pak to veterinář zvedl. "Kare-l Novák, prosím..." Zamumlal do telefonu ospalým hlasem. "Dobrý den, srazila jsem psa, stojím před vaším barákem, chtěla bych se zeptat, jestli nás vyšetříte, nebo to počká do zítra..."

"Už jdu.." řekl a zavěsil. Malá lampička v domě se rozsvítila. Otočila jsem se a došla do auta pro psa - chudák, asi měl bolesti, celkem kňučel, když jsem ho držela v náručí. Mezitím se rozsvítilo v půlce domu a garáž se zrovna otvírala. Mladý veterinář si promnul oči a podíval se na nás. "Položte mi ho na stůl..." Zamumlal, pořád tím ospalým hlasem. Položila jsem psa na kovový stůl a on si ho začal hned prohlížet. "Zdá se... Že... Je to pes, samec... Pravděpodobně kříženec Border colie... A ta noha... Proboha, co jste vyváděli?"

"Jela jsem z hokeje a on se mi připletl do cesty. Dupla jsem na brzdy, ale moc to nepomohlo." Sakra, já se s tím moc nepářu... Sedl si za počítač a něco chvíli psal. Pak vzal malý papírek a napsal číslo. Prohrábl si rozcuchané vlasy. "Tak... Tady máte číslo na pohotovost. Zavolejte si tam, teď tam ještě budou... Dají vám na to dlahu, vy se mi za tři dny přijdete ukázat... Jo, a ještě vám dám antibiotika, tady máte. Řekněte mi, v kolik byste tak mohla přijít?"

"Máte čas v pátek v 5 hodin?" Sakra, co to meleš Zuzko, co když si to vyloží špatně?

"No, to bohužel ne, v 5 ještě pořád ordinuju... Ale v půl sedmé končím..."

Jasně, vyložil si to špatně. "Ehm... Jestli můžu přijít tady... se psem..." Podíval se na mně a pak na toho nebohého pejska a hlasitě se zasmál. "Jasně. Píšu si v 5... Jo, a nechcete s ním pomoct? Přece jenom, není zrovna lehký..." Vzal psa do náruče, a následoval mně. Na parkovišti jsem otevřela dveře od auta a on do nich položil pacienta. "Děkuju za pomoc... A... omlouvám se, že jsem vás vzbudila..." opět se jen usmál. "To k mému povolání patří..." Nasedla jsem do auta a vyťukala napsané číslo do telefonu. Při hovoru jsem jen sledovala, jak zavírá garáž a jeho dům se opět mění v temný a tichý.

Když pejska ošetřili i na pohotovosti, s překvapením jsem zjistila, že už jsou tři hodiny. Terku asi nevyzvednu, ten pes teď potřebuje antibiotika a hlavně klid... Vyťukala jsem její číslo. "Haló? Terko?" Moc jsem toho neslyšela. Jen, že už je lehce opilá. Její hlas však překrýval řev hudby. Vzdychla jsem si a vyťukala sms. "Jsem na druhém konci Prahy, nemůžu tě vyzvednout. Srazila jsem psa, byla jsem s ním na pohotovosti. Teď s ním musím domů dát mu antibiotika. Zítra ti to vysvětlím, Zuzka."

Až když jsem přijela domů, přišla mi odpověď. "olerferiohj" ... Nevím, jestli byla naštvaná, že nedokázala na klávesnici vyťukat sprosté slovo, nebo tak opilá, aby mi normálně odpověděla. Doufám, že zítra kromě nemocného psa nebudu muset řešit ještě průšvih Terky.

-Pohled Terky-

Čekala jsem, až se mi tedy ten člověk přestaví.. " Ehm.. jsem Tomáš" řekl a usmál se.. "počkej, počkej ty jsi Tomáš Hertl??" zeptala jsem se nevěřícně.. "Ano, přesně ten jsem" řekl a začal se smát.. "Wow no ehm.. jo tancovat půjdu ráda" řekla jsem a můžu říct, že bych se nejradši propadla do země..

No, tancovali jsme s Tomem hodně dlouho.. "nechtěla bys něco k pití??" zeptal se Tom ochotně.. "Jo, jasně" odpověděla jsem mu a Tom už mě táhl k baru a objednal nám vodku s džusem. Seděli jsem tam a povídali jsme si a vážně to nebyla jen jedna vodka s džusem.. bylo toho docela dost a já musím uznat že už mi alkohol docela začal stoupat do hlavy.. No z ničeho nic mi začal zvonit telefon. Vzala jsem to a snažila se mluvit normálně.. Z celého hovoru jsem neslyšela nic jen že mi to ten někdo vytípnul.. Ale hned na to mi přišla SMS a byla od Zuzky.. psala tam že srazila nějakého psa byla s nim na pohotovosti a že nemůže dorazit.. jen jsem zanadávala a pokusila jsem se jí napsat SMS na zpět.. původně to bylo pár sprostých slov, ale pochybuju, že to tak dopadlo v té zprávě..

No jenže, kde teď budu spát?? docela dobrý, dokážu ještě uvažovat i když jsem na mol řekla jsem si sama pro sebe..No bavili jsme se a tančili s Tomem ještě hodně dlouho no a mimochodem Luke už dávno někam zmizel takže vážně netuším kde je..

Blížila se pul pátá a já už začínala bejt fakt unavená.. " Hele kde budeš spát??" zeptal se mě Tom..oba dva jsme byli docela dost na mol.. "no měla jsem spát u kamarádky jenže ta pro mě nemohla přijet, takže nejspíš někde na ulici." řekla jsem.. "víš co, pojď ke mě.. bydlíme tady kousek v hotelu a pokoj je dost velkej.." řekl Tom a usmíval se jako sluníčko.. "ne, to nejde" odporovala jsem "hele neodporuj a pojď, fakt mi to nevadí, jsem rád" řekl s trochu opileckým smíchem.. "no tak dobře děkuju" řekla jsem nakonec a šla jsem poslušně za Tomem..

Ráno

Když jsem se ráno probudila opravdu mě docelka bolela hlava.. Ze včerejší noci si toho fakt moc nepamatuju teda hokej ano, ale na te afterparty, to už si nepamatuju nic od toho, co jsem si sedla k baru... Když jsem byla schopna trošičku fungovat, tak jsem se posadila a podívala jsem se kde to jsem.. počkat, počkat toto není obejvák ani pokoj u Zuzky a panebože vedle mě někdo leží, říkala jsem si v duchu pro sebe.. Když jsem se podívala pořádně, kdo leží vedle mě, zjistila jsem, že je to Tomáš Hertl.. "Panebože jak jsem mohla skončit v posteli na pokoji s Tomem.." šeptala jsem si potichu pro sebe.. Podívala jsem se na sebe a byla jsem oblečená ve věcech který jsem měla včera na sobě.. "No dobré, aspoň že tak že se nic nestalo.." řekla jsem si opět pro sebe.. přemýšlela jsem, že bych se prostě jen tak vypařila, ale to by se mi nepovedlo, vzhledem k tomu, že je poledne a hotel bude plnej, tak si mě každej všimne, takže opravdu nemá smysl se někam plížit, abych zdrhla...