Když los s losy válčí

čtvrtý los

měsíc duben - žánr pohádka, ich-forma, rozsah tripple drabble + tři slova srp, skóre, cibule

Co je to láska? Je to láska k přírodě, když se na poli oháním srpem a do zad mě hřeje slunce pozdního léta? Je to láska ke zvířatům, když vyvádím dobytek na pastvu? Je to láska k otčímovi, který se o mě stará jako o vlastní? Či snad láska k princi, který o mé existenci nemá nejmenší ponětí?

Nevím. Nepocítila jsem ji. Nebo o ní nevím. Všechny děvečky z okolních statků našeho prince milují – nebo o tom alespoň neustále mluví. Ale já... nevím. Nikdy jsem ho neviděla na vlastní oči. Jak mohu milovat někoho, koho neznám?

Zato Oliver... Oliver je zkrátka hádanka. Tajnůstkář, čeledín na statku odnaproti. Baví mě ho poznávat. Postupně odkrývat, kým opravdu je. Sloupávat jeho jednotlivé vrstvy, jako u cibule. Znám ho již léta a moc dobře vím, že takových vrstev má spoustu. Možná až příliš moc. A když už si myslím, že konečně vím, jaký je, svou další větou či úsměvem mě rychle přesvědčí o tom, že ho vlastně vůbec neznám. Jeho slova vždy s úšklebkem přejdu, ale přesto se nevzdávám. Jednoho dne přijdu na to, jaká je pravá tvář Olivera Tarrese.

Když se zrovna nesnažím přijít na všechna jeho tajemství, dáváme si vzájemně hádanky o všem možném. O sobě navzájem, o přírodě, o lidech z vesnice nebo jen tak pro radost. Otčím o tom neví, ale trávím s Oliverem každý večer před tím, než musím jít shánět dobytek z pastvy. Skrýváme se v houští a povídáme si. V hádankovém skóre sice mohutně zaostávám, ale přesto mě to stále baví. Baví mě Oliverův úsměv, když vymyslí hádanku, kterou neuhádnu. I tehdy, kdy na jeho záludnost naopak přijdu a hravě na něj vypláznu jazyk. Směje se pořád – i když je bezradný on sám.

Když nad tím tak přemýšlím... ano, možná cítím lásku k hádankám. Nebo k Oliverovi.