Když los s losy válčí

pátý los

měsíc květen - žánr detektivka, ich-forma, rozsah 500–700 + tři slova paruka, lyže, zápis

Nikdo přesně nevěděl, co se stalo. Myslela jsem si, že to bude pohodový lyžařský kurz, kde mou největší starostí bude to, aby se mi na svahu nepřekřížily lyže nebo abych se nesrazila s jedním z projíždějících spolužáků. Ale náš lyžák dostal takový spád, jako si asi nikdo z nás nepředstavoval.

Stalo se to hned druhý den v odpoledním klidu. Chata, na které jsme bydleli, byla už poměrně staršího data, a tak nás nikoho nepřekvapovalo podivné vrzání nebo zvuky, které bychom doma v našich postelích považovali za zvláštní, až děsivé. Toho dne se ale kromě vrzání ozývaly také hlasité rány, šoupání, škrkání a dupání.

Nikdo neměl dost odvahy na to vylézt z pokoje a podívat se, co se děje, proto jsme všichni jako na jehlách čekali, až pro nás přijdou paní učitelky. Ty byly jistě samy překvapené, když jsme vyběhli z pokojů hned jakmile otevřely dveře a okamžitě jsme je bombardovali jedním dotazem za druhým.

„Co se to dělo?"

„Kdo má u sebe zápis služeb?"

„Kde je tu záchod?"

No, zkrátka jsme se snažili zjistit, co přesně znamenaly ty podivné zvuky. A na odpověď jsme nemuseli čekat dlouho.

„Někdo nám ukradl lyže!"

To volala Hanka, a mně se v tu chvíli propadlo srdce až někam do žaludku. Lyže jsem měla nové, rodiče mi je koupili k narozeninám o něco dříve, abych si je mohla vzít už na lyžařský kurz. Byly krásné, oranžové, s pěkným vzorem a samolepkami, které jsem si na ně nalepila. A teď byly... pryč?

Všichni jsme se seběhli do místnosti, ve které jsme lyže nechávali, jen abychom se přesvědčili, že Hanka nelže. Tedy, víceméně. Od každého páru lyží totiž chyběla pouze jedna.

„A co teď? To budeme jezdit na svahu v holubičce?" zamručela Klárka a zkřížila si ruce na prsou.

„Já umím i pozici stromu!" zajásala Pavlína a názorně nám ukázala, že opravdu umí stát na jedné noze s rukama nad hlavou, ale ani to nikomu na náladě moc nepřidalo.

„Hlavně nepanikařte, děti, lyže se určitě najdou," utěšovaly nás paní učitelky, ale to mi ani trochu nepomáhalo. A představa, že ke své krásné oranžové lyži se vzorem dostanu nějakou obyčejnou škaredou... věc, mi vháněla slzy do očí.

„Paní učitelko, co to tady je?" ozval se najednou Michal a ukázal na dveře, které se nacházely na opačné straně místnosti. Ke vstupu dovnitř jsme je nepoužívali, proto jsme si skoro ani nevšimli, že tam jsou. Když jsem se na ně podívala pořádně, došlo mi, že jsou pootevřené.

„Třeba jimi utekl ten zloděj!" napadlo hned někoho a všichni souhlasně přikývli. Paní učitelky si něco potichu šeptaly, načež vykročily směrem ke dveřím a důrazně nás upozornily, abychom zůstali na místě a počkali, až se vrátí. Takže jsme se samozřejmě všichni vydali za nimi.

Plížili jsme úzkou chodbičkou, tedy spíš já jsem se plížila a několik metrů za mnou se sunul dav mých spolužáků. Pf, strašpytlové.

Chodba byla plná různého haraburdí, které se válelo všude po zemi a které jsme taky museli překračovat nebo různě obcházet.

„Jé, hele, to je moje lyže!"

Ztuhla jsem na místě, protože se po tomto Lucčině zvolání obě učitelky jako na povel otočily a zpražily nás nehezkým pohledem. Po přednášce o tom, že jsme měli zůstat v místnosti a našich argumentech, že jsme se tam sami báli, nakonec rezignovaly a dovolily nám jít s nimi.

Zanedlouho jsme vyšli z chodbičky do takové menší místnosti, ze které vedly další dveře. Opět byly pootevřené a táhl od nich chladný vzduch, podle čehož jsme poznali, že vedou ven. Cestou jsme našli ještě několik dalších lyží, ale tu mou oranžovou jsem pořád nikde neviděla.

Paní učitelky opatrně otevřely dveře, vykoukly ven a začaly se smát. Když jsem se procpala pod jejich pažemi a pohlédla na scénu před námi, rozesmála jsem se taky.

Děti majitelů chaty si z našich lyží postavily týpí, pobíhaly kolem něj v parukách a hrály si na indiány. A mně snad až poskočilo srdce radostí, když jsem uviděla svou oranžovou lyži, která byla kolmo zapíchnutá do sněhu stranou od ostatních a před kterou se děti čas od času poklonily. Moje lyže se stala totemem.