Když los s losy válčí

šestý los

měsíc červen - žánr pohádka, ich-forma, rozsah 1k–1,5k slov + tři slova třída, výstup, mince

„Princi Runalde!"

Trhl jsem hlavou a celým tělem natolik, že se mi jedním pohybem podařilo ze stolu smést celý stoh knih, který přede mnou ležel. Pár se mi jich podařilo zachytit ve vzduchu, zhruba dvě zůstaly bezpečně ležet na desce stolu a zbytek se žuchnutím dopadl na podlahu. Tiše jsem sykl a přivřel oči, jelikož mi bylo jasné, co bude následovat.

„Vaše Výsosti, sice na Vás pokaždé vidím, že Vás hodiny dějepravy příliš nebaví, ale Váš otec ode mě požaduje zprávy o Vašem pokroku, kterého bez pilného studia nedosáhnete. Soustřeďte se, prosím!"

„Promiňte mi, Leone," zamumlal jsem, zatímco se k mým nohám seběhli komorníci, kteří všechny spadené knihy sesbírali a vzorně položili zpět na stůl.

„Děkuju," zašeptal jsem jejich směrem a poposedl si na tvrdé židli z tmavého dřeva. Leonard měl pravdu, jeho vznešená dějeprava bylo to poslední, na co jsem měl myšlenky. Obzvláště potom, co mi otec oznámil, že se budu příští měsíc ženit.

„Bude ti osmnáct, synu," pronesl předchozího dne u večeře s pýchou v hlase a jeho hruď se u onoho prohlášení spokojeně nadmula. „Jsi dospělý muž a je na čase, abys kromě příprav na převzetí trůnu začal plnit i další vladařské povinnosti."

„O čem to mluvíš, otče?" Pohledem jsem utekl k matce, která se však soustředila na svůj pokrm a ani ke mně nezvedla oči.

„Jakožto právoplatný dědic a následník trůnu je tvou povinností, aby země pod tvou vládou vzkvétala a rozšiřovala své území," pokračoval otec, ale nad jeho slovy jsem jen protočil očima.

„Otče, to už jsme probírali," zasténal jsem, „já nejsem vojevůdce jako ty. Jsem vědec a botanik. Chci našim poddaným poskytovat léky na nemoci, kterými trpí. Nechci je posílat do války." Hrdelní smích krále, který mi byl odpovědí, mě trochu zmátl.

„Ale kdepak válka, synku," smál se a kdyby na mě dosáhl, jistě by mě poplácal po rameni, „budeš se ženit!"

Matka sebou nepříjemně cukla, když se místností ozvalo řinčení nože. Příbor, který mi vypadl z ruky, byl sice vmžiku nahrazen, ale mě najednou docela přešla chuť.

„Cože se budu?" zeptal jsem se tichým hlasem, stále ještě víceméně v šoku.

„Ženit, Runalde," usmál se na mě otec, jako by to bylo něco naprosto normálního, přirozeného a očekávaného. Inu, ono možná bylo, ale rozhodně jsem nepočítal s tím, že podobné záležitosti budu muset řešit tak brzy – svými posledními slovy mi totiž otec zasadil finální úder. „Příští měsíc na oslavě svých narozenin oznámíš zásnuby s princeznou Tannilou z Edenbrucku."

Nikdy jsem nebyl typ, který by se příliš vzpíral rozkazům svých rodičů. Byl jsem poslušný syn, plnil jsem každé jejich přání, učil se dovednostem, které jsem podle nich měl ovládat. Ale tohle... tímhle jako by mi zarazili kudlu do zad.

Nejvíc mě zklamala má matka, která se na mě za celou tu dobu ani neodvážila podívat. Tušil jsem, že s rozhodnutím otce nesouhlasí skoro stejně jako já, ale stejně jako já neměla odvahu mu nijak odporovat. A ačkoliv mi to bylo opravdu proti srsti, po chvíli vytrvalého pohledu, který jsme si s otcem vyměňovali, jsem poraženecky sklonil hlavu zpět ke svému jídlu a na chvíli zauvažoval, jestli přece jen výbornou večeři nedojím. S tou myšlenkou se mi však obrátil žaludek vzhůru nohama a já se proto raději omluvil a odešel trucovat do své komnaty. Ze které mě až druhého dne ráno vystrnadil Leonard kvůli jeho pitomé hodině... Ach sakra, Leonard!