Když los s losy válčí

sedmý los

měsíc červenec - žánr nadpřirozeno, er-forma, rozsah 700–1k slov + tři slova klepeto, reakce, alternátor

Už si ani nepamatoval, kdy naposledy vystrčil nos z pokoje. Matce byl víceméně ukradený a jelikož ho ani ona nedonutila zvednout zadek z postele, neměl moc jiných důvodů vycházet ven.

Stále mu nešlo do hlavy, kdy se to všechno tak pokazilo.

Nebylo to tak dávno, co s Elise sbírali barevné listí v lese, které si potom ona lepila do svého deníku. Do deníku, který právě držel v náručí. Její poslední zápis četl už několikrát.

Milý deníku,
dnes jsme s Andrewem vyrazili zase do lesa. Cestou mě vzal ke krásným vodopádům, o kterých podle jeho slov nikdo jiný už celá léta neví. No, soudě dle těch davů, kterými jsme se museli probíjet, bych si dovolila nesouhlasit, ale nechtěla jsem mu kazit radost. Tu mu pokazilo až jeho auto, které krátce potom, co jsme vyjeli od vodopádů, zdechlo. Prý cosi s alternátorem. Říkal to Andrew, já se v těch věcech nevyznám, takže mi nezbývá než mu věřit.

Stálo nás to několik telefonátů a sprostých slov (Andrew nadával), ale nakonec se nám podařilo domluvit s nejbližším autoservisem a odtahovkou, která tam auto dopravila. Nás proto nadále čekala jen pěší turistika, protože do lesa moc spojů veřejné hromadné dopravy nevede. Naštěstí to nebylo ani pět kilometrů, a proto jsme byli v lese poměrně brzy.

Sbírali jsme barevné listí a...

S povzdechem otočil na další stranu a přeskočil o několik odstavců níže, k části, která ho i po několika přečteních stále děsila.

Je tu tma. Táta spí a máma je už týden někde v zahraničí. Závidím jí, taky bych si chtěla cestovat po světě a ne sedět doma na zadku a chodit tak maximálně do školy. Aspoň, že mám Andrewa. S ním se to dá všechno zvládnout o něco jednodušeji. Snaží se pro mě každý den udělat výjimečným, a já mám tak pocit, že žiju.

Slyším z chodby divné zvuky. Možná to bude tátovo chrápání, ale dnes zní jinak. A zase mám ten divný pocit, že v pokoji nejsem sama. Měla bych o tom Andrewovi říct, i když si asi bude myslet, že jsem zešílela. Půjdu se podívat, co se na té chodbě děje. Možná je to Luna a nemůže spát. Jako já...

Po dalším dlouhém povzdechu pohladil poslední slova v deníku, jako by mu to mohlo jeho přítelkyni navrátit. Ještě toho dne Elise zmizela. Po zhruba dvou měsících našli její tělo pohozené někde u stoky. Aniž by si to uvědomil, brzy se skláněl nad světlou rakví, nad kterou kromě něj stáli i její zlomení rodiče a mladší bratr Jonas. Nevěřil tomu, že je mrtvá. Ne, pro něj byla pořád naživu a často se přistihl, že sedí u telefonu a čeká, až mu napíše. Nenapsala. Místo toho se mu připomněla jinak.

Od předpokládaného dne její smrti uplynul zhruba půlrok. Seděl ve svém pokoji, oči přilepené na monitoru a sluchátka na uších. Uzavíral se do svého světa, aby nemusel čelit tomu opravdovému. Začal hrát hry a trávit u nich skoro celé dny, jelikož mu nikdo neřekl, aby s tím přestal. Jeho matka hodně pila a zatímco on se utápěl v žalu, ona v levném alkoholu. Každý měli to své.

Vždy se musel uchechtnout nad vzpomínkou, kdy jí se slzami v očích oznamoval, že Elise zemřela. Její reakce?

„Kdo je Elise?"

Ani po pěti letech jejich vztahu si nedokázala zapamatovat její jméno. Nebo vůbec postřehnout, že existuje. Už tehdy v jeho očích matka klesla.

Když toho večera seděl ve svém pokoji a hrál, na nic z tohohle nemyslel. Takovou útěchu mu jeho fiktivní svět poskytoval. Nemusel se zabývat tím, co bylo nebo co bude. Jelikož to byla věc reality. Reality, která ho v ten okamžik vůbec nezajímala.

Alespoň do doby, než se k němu přikradl onen podivný pocit. Neuměl ho pojmenovat, bylo to něco jako chladný vítr nebo zamrazení, ale okno měl zavřené. Pomalým pohybem si sundal sluchátka a rozhlédl se po pokoji. Kdyby na podobné věci věřil, snad by i přiznal, že v místnosti nebyl sám.

„Andrew..."

Trhnul sebou, když ho vyděsil povědomý hlas volající jeho jméno. Zůstal sedět jako přimražený. Stála tam. Přímo před ním. Bledá jako první jarní květina, s letmým úsměvem na tváři.

„E-Elise?" vykoktal ze sebe trochu zmateně a vstal tak prudce, až mu sluchátka i s telefonem spadla na podlahu. Dívka před ním se zasmála a přisunula se blíže k němu. Tak moc se jí chtěl dotknout, když ale natáhl ruku jejím směrem, ucukla stranou a zavrtěla hlavou.

„Ne," zamumlala tak tiše, že jí skoro nerozuměl.

„Ty... jsi tu. Jak je to možné?" Nic nechápal. Dívka kývla hlavou k posteli, na kterou se oba do dostatečné vzdálenosti od sebe posadili. A potom mu všechno pověděla. Že byla zavražděna. A že se vrátila na Zemi, aby zjistila, kdo ji zabil a co ho k tomu vedlo. A že s tím bude potřebovat jeho pomoc.

Chvíli nevěděl, co na to říct. Bylo to pro něj naprosto neuchopitelné. Ale vnitřně stejně věděl, co Elise nakonec řekne. Bylo to, jako by ho uchopila nějakým klepetem a neustále ho k sobě přitahovala. Byl by hlupák, kdyby ji odmítl.

A když se u něj zjevila další večer znovu, došlo mu, že se mu to opravdu nezdálo. Že byla skutečná. Tedy, skutečná i ve své neživé podobě. V tu chvíli bylo rozhodnuto. Pomůže jí jejího vraha vystopovat. To by si nenechal za žádnou cenu ujít.