Asi blouzním.
Obrázek ze stěny
na mě ukazuje prstem.
,,Ty," říká, ,,přečti si mě!"
,,Nech mě být!" křičím zticha.
Jsem tu, protože chci být
chvíli sama.
Se svýma myšlenkama.
O radosti přecházející v lítost.
O strachu, že budu
zase tak zklamaná.
Určitě blouzním.
Už slyším mluvit i vlastní tričko.
,,A pak, že jsou motivační obrázky
něco víc. Pche! Už to konečně pochop!"
Rozčílí se a k tomu svému
nápisu ,,Nejlepší teta na světě"
připíše neviditelným písmem
,,brzy dvojnásobná."
,,Náhodou chápu. A moc dobře,"
obrázek na stěně si povzdychne
a nebezpečně se rozkývá.
I přes ten miniaturní prostor
musím udělat krok k němu,
abych ho mohla srovnat.
A pak konečně spatřím
TEN NÁPIS.
,,Abychom mohli spatřit duhu,
musíme se smířit s deštěm."
Několikrát ta slova přejedu očima.
A pohladím nakreslenou duhu.
Potom si umyju ruce,
vysuším si je do typické
zelené utěrky,
zhluboka se nadechnu a vydechnu,
šáhnu na kliku, otevřu dveře toalety
a zavřu za sebou
všechna ta ,,co když."
Možná jsem opravdu chvíli blouznila.
Ale...rozhodně nepopírám,
že duhám předchází déšť
a doprovází je slunce.
