Na stejném ledu

Kapitola - 29

,,Vážně se ti to líbilo? Mně moc ne," řekl Bastian a sedl si na gauč před kinem.
Ve skutečnosti tam usínal.

,,Bylo to dobré. Mám ráda drama a takové vymyšlené příběhy," řekla jsem a sedla si vedle něho. Ten film byl dobrý. Vyšetřovala se tam vražda a do toho tam byly nějaké nadpřirozené bytosti.

,,Jo já taky, ale tohle bylo o ničem. Mohlo to být více akční. A ten detektiv? To ho jako vážně nenapadlo, podívat se pod tu skříň?" Řekl a zakroutil nevěřícně hlavou.

,,Tak pojď, ty detektive, půjdeme do toho parku," řekla jsem a zvedla se.

Zamířili jsme do parku.
Koupili jsme si tam pizzu a sedli si na lavičku tak, že bylo vidět i moře a pláž.

,,Na jakou chceš jít výšku?" Zeptala jsem se ho.
,,Tam kde tvůj bratr. Je to kousek a hlavně chci zůstat v Tampě," řekl a podíval se na moře.
,,A ty?" Zeptal se.

,,Nějak jsem nad tím nepřemýšlela. Půjdu do třeťáku, takže mám ještě čas, ale taky jsem přemýšlela nad nějakou školou tady," řekla jsem a kmitla rameny.

,,Jo málem bych zapomněla. Něco pro tebe mám," řekla jsem a vytáhla z kabelky tu věc.

,,Můj přívěsek na klíče. Kde jsi ho našla, hledal jsem ho všude a už je to nějakou dobu, co jsem ho ztratil," řekl a vzal si ho do ruky.

,,Na chodbě ve škole. Proč zrovna točící kulička s nápisem hokej?" Zeptala jsem se. Byla to točící se kulička v kruhu a na ní napsané hokej. Byla stříbrná.

,,Když jsem byl na základní škole, tak mě šikanovali. A od té chvíle ji mám," vypadlo z něho.
,,Proč tě šikanovali? A kdo?" Zeptala jsem se.
Strašně moc jsem tohle od něho chtěla slyšet. Věděla jsem to od Lukase, ale chtěla jsem to slyšet od něho.

,,Chytl jsem se špatné party kluků. Vedl je tam takový namyšlený frajírek. Jednoho dne se prostě rozhodl, že už mě v partě nechtějí, tak mě začali různě šikanovat. Bili mě, házeli mi věci po třídě, rozbíjeli věci, kreslili do sešitu sprosté obrázky a vzkazy a všechno sváděli na mě. Nejhorší bylo, že jsem si to nechal pro sebe a s nikým to neřešil. Jednoho dne jsem to nevydržel a rozbrečel se před rodiči, kteří to hned začali řešit. Sice jsem změnil školu, ale to nestačilo. Už jsem to nebyl já. Všeho jsem se bál, s nikým jsem se nebavil a nikdo mi nedokázal pomoct. Až babička a její kamarádka, která byla psycholožka..." povzdechl si.

,,Daly mi tuhle klíčenku, která mě zase změnila a já se začal chovat lépe. Byly to hrozné časy," řekl a promnul si čelo.

,,To jsem nevěděla Bastiane, mrzí mě to," řekla jsem a chytla ho za ruku.

,,Nemohla si to vědět Mads. Nemusíš mě litovat, je to pryč," řekl a usmál se.
Zmáčkl mi ruku.

,,A ty sny? O čem jsou?" Zeptala jsem se ho. Na tuhle otázku jsem se ho chtěla zeptat už strašně dlouho.

,,Už jsem ti to říkal, když jsme byli běhat," řekl. Něco mi říkal, ale vím, že to nebylo všechno.
,,Vím, že to není všechno Bastiane," řekla jsem.

,,Většinou někomu ubližují. A ten někdo jsou moji blízcí lidé, o které prostě nechci přijít. Mám to od té nehody," řekl smutně.

,,Opravdu? Až tak moc?" Zeptala jsem se. Jen kývl na souhlas.
,,Jsou tam i vzpomínky ze školy, když mi bylo deset.
Prostě všechny špatné časy a i vymyšlené," dodal.
,,To je mi líto," řekla jsem a pohladila ho po tváři.
,,Nebudeme se teď o tom bavit," řekl a povzdechl si.

Chvíli bylo ticho.
,,Když jsem byla malá, byla jsem vždy perfektní. Rodiče ze mě měli tu nejlepší holčičku na světě. Měla jsem skvělé známky, kamarády, odjakživa jsem všemu kralovala. Od té nehody se vše změnilo. Já se změnila z královny na úplně obyčejnou holku a pochopila jsem tak, že ten život byl hrozný. Užívala jsem si slávy a popularity. Všichni mě měli za sestru nejlepšího hokejisty a holku nejhezčího kluka na škole," řekla jsem.

,,Ale teď je to jiný. Je to...lepší. O hodně lepší," dodala jsem a malinko se usmála.
Bastian kývl.
,,Chápu tě, vím jaké to je. Jsem populární jen díky mému tatínkovi. Dalo by se říct, že mě všichni milují. Přitom to není pravda. Mezi lidmi se vždy najde člověk, který tě nesnáší a všechno ti závidí. Někdy si říkám, jaké to asi je. Být neviditelný," řekl.

,,Moc dobrý to asi nebude," řekla jsem a usmála se.
,,To asi ne," řekl a taky se usmál.
Podívala jsem se mu do očí a hledala v nich to, co jsem chtěla.
Touhu.

A ona tam opravdu byla. Ale zároveň se tam objevoval smutek.
,,Mads," řekl a zakroutil hlavou.
,,Co se děje Bastiane?" Zeptala jsem se ho.
,,Nic, já jen...ty jsi skvělá holka a já. Neumím si toho vážit," řekl a sklopil zrak.

,,Bastiane, to neříkej. Vždy to z mé strany bylo naopak. Myslela jsem si, že tě nikdy nezískám. Vždy jsem pro tebe byla jako mladší ségra tvého nejlepšího kamaráda," řekla jsem a usmála se.

,,Možná ze začátku ano, ale pak jsem si tě hrozně oblíbil. Tvoje oči, rty, úsměv. To všechno se mi na tobě tak moc líbilo. Tvůj bratr si tě hlídal. A když zjistil náklonnost i z tvé strany. Rozhodl se to nechat být. Dovolil mi tě. A to je co říct, protože ještě než jsme spolu začali chodit, odmítal každého kluka, co se na tebe zeptal a to ani nevěděl, že se mi líbíš," řekl a usmál se. A já s ním.

,,Půjdeme už domů, co ty na to?" Zeptal se a vstal.
Chytil mě za ruku a přitáhl k sobě. Spojil naše rty a usmál se.

Společně jsme se vydali k autu a vyjeli zpět domů.