Neústupný

-6-

„Proč si s ním přišel?“ začal mě bombardovat otázkami, jen co jsme vkročili do školy. „Když jsem byl na cestě do školy, tak mě zastavil a omluvil se mi“. „On? On se ti omluvil? Evžen? Ten Evžen?“ „Ano ten Evžen“. Postávám na chodbě a čekám na Taheho, až se přezuje. „A odpustíš mu?“ „Možná časem“.

„Dobré ráno“ pozdravil přicházející Winter. „Dobré ráno“ pozdravil jsem nazpět a mírně se usmál. On mi však úsměv neoplatil. Stál ode mě sotva pár centimetrů a hledí mi do odkrytého oka. „Co se ti stalo“ optal se lehce starostlivě. „Co myslíš“, kouknul jsem k zemi a zakryl si více oko zakryté šátkem. „Co se ti stalo s okem“ „Nic mi není. Tahe, uvidíme se později“. Rozloučil jsem se a zmizel v procházejícím davu.

Konečně jsem usedl do lavice a zahleděl se ven. Dnes je venku krásně. Jaká škoda, že musím opět jít domů. Stejně tam nemám co dělat. Co kdybych se vykradl? A co kdybych šel domů o pár minut později? To by snad dokázala přežít. Tak a je rozhodnuto, dnes to vezmu trochu delší cestou, abych si konečně užil to krásné počasí.

Pár vteřin před zvoněním usedl po mé levici Winter se zájmem v očích. „Už mi řekneš, co se ti stalo?“ „Nechce se mi, promiň“.

Opravdu mě nechal a věnoval se učiteli, který již přišel. I já věnoval pozornost, ale stále mi v hlavě běhala otázka, co se mi stalo s okem.

Hodiny uběhly jako voda a skončila nám škola. Ještě že dnes už je středa, zbývají mi dva dny tady a konečně volný víkend.

„Kristiáne, počkej“ křiknul na mě známý hlas na chodbě, otočil jsem se a uviděl usmívajícího Taheho. „Ahoj Tahe“ „Kam jdeš?“ v jeho hlase zněla nervozita a lehká radost. „Jdu domů, potřeboval si něco?“ „No, chtěl jsem se zeptat, jestli by si nešel k nám“ „Rád bych, ale mamka mi to nedovolí“ „Co když ji přesvědčím?“ lehce se zachichotal. „Myslím, že se ti to nepovede“ „Aspoň to zkusím“, na to jsem jen lehce přikývnul a vydal jsem se, samozřejmě společně s Tahem přezout si boty.
Na cestě ke mně domů jsme si povídali a smáli se, aniž bych se nadál, stali jsme před naším barákem a mě děsně bušilo srdce. „Bude to v pohodě, určitě“, neměl jsem mu na to co odpovědět, tak jsem jen mlčky přikývl a vydal se k hlavním dveřím. Jen co jsem vložil klíč do zámku a pomalu otevřel, dveře se rozlítly a já dostal přes ucho. „Kde jsi jako byl?“ schytal jsem hned v první vteřině a to jsem ani nevešel do domu. „Ve škole“ pípnul jsem a přejel si přes ucho, které dost štípalo. „To ti to trvalo tak hrozně dlouho sem dojít?“ opět zvolala, pravděpodobně si ještě nevšimla lišky u našeho prahu. „Rychleji chodit neumím a navíc jsem nepřišel sám“ zvedla svůj nevěřící pohled za mě a na její tváři se objevil obří úsměv. „Ale ahoj, ty si jsi Kriastanův kamarád?“ „Dobrý den paní, ano jsem jeho kamarád, jmenuji se Tahe“ „Nevěděla jsem, že v tomhle městě jsou další vlci“ pověděla radostně a já se vnitřně usmíval. „Já jsem liška paní“, matce ihned opadl její bezmezný úsměv a nahradil ho zmatený. „Můj syn se kamarádí s liškou?“ podívá se na mě, já si mezitím stále hladím ucho, které už přestává tolik bolet. „Opravdu je to tvůj kamarád?“ sjela mě takovým neznámým pohledem. „Ano je“ lehce jsem se napnul, na to jen kývla a ustoupila z cesty. Zavřel jsem dveře a jen co jsem se otočil, můj pohled skončil na matce a Tahem, kteří si povídají. „Ale ovšem, že může jít k tobě domů, určitě do školy nic nemá, viď Kristiane?“ pootočila se na mě a opět ten její pohled. Nevím jestli je to pohled “Nic nemáš i kdyby si měl“ nebo “opovaž se říct, že nemáš“. Prostě jsem dal risk. „Nic nemám“, matčino obočí lehce sebou cuklo a já hned věděl, že to byla špatná odpověď. „Dobře, tak se vrať do osmi. Ráda jsem tě poznala chlapče“ podala mu ruku on ji přijal, lehce si potřásli a už jsme šli pryč.

Omlouvám se, kapitolu jsem musela trochu posunout, včera bylo moc věcí.
Mám v plánu dnes vydat ještě jednu. Tuhle za včera a později za dnešek, snad se bude líbit. 😁