Neústupný

-30-

Probouzeli mě paprsky slunce, které procházeli skrz stromy. Stále ve vlčí podobě nechápavě hleděl kolem sebe. Uviděl jsem lišku hned vedle, která stále dospává. To ne. Nemohl jsem.

Prohlížel jsem si ho ze všech stran a uviděl zvláštní znak na jeho chlupatém krku. Stáhnul jsem uši k sobě a zmizel pryč v lesích.

Nějak jsem našel cestu zpět k chatě a uviděl auto z noci. Stálo stále na stejném místě a v nich spal Jirka, Lia a malá Mia na ni.

Usedl jsem vedle auta a dobrou hodinu je pozoroval, dokud Mia neotevřela oči. Začala se usmívat a smát, což vzbudilo Jirku s Liou. Lia se hodně polekala a stáhla Miu k sobě. Já jen stáhnul uši a sledoval jejich vyděšené pohledy. Jen jediný pohled nebyl vyděšený. A to byl právě Miin. Ustoupil jsem od auta pár kroků a stále sledoval auto. Usedl jsem na místě a ani se nehnul. Něco si tam říkali, já nevěděl co. Možná se hádali. Kdyby mě po tom výstupu v noci nechtěli v rodině, tak bych to i chápal. Divná křeč mě vrátila zpět do reality a já ulehl na zem. Uslyšel jsem otevření dveří, oči jsem tam nasměroval a zakňučel. Jirka lehce vystoupil z auta a pozoroval. Vstal jsem a přešel do chaty. Každým krokem mi křupla kost v těle. V chatě jsem ulehl v bolestech a snažil se nemyslet na tu neskutečnou bolest, kterou musím trpět každý měsíc. Zavrčel i zakňučel zároveň, se slzami v očích jsem v křeči sledoval poslední uhlíky, které ještě nepřestali hřát. „To nic, bude to dobrý". Pověděl klidně Jirka, na kterého jsem i později zvedl hlavu. „Jsem tu s tebou" položil si mou hlavu na kolena a hladil po hlavě.

Bolest, která stále nechtěla utichnout, konečně přestávala, až nakonec přestala úplně.

Jirka odešel a do pár vteřin se vrátil s dekou. „Nechtěl jsem ti ublížit" objal jsem ho a pevněji ho k sobě natiskl. „To nic Krisi. Nic se nestalo. Už to máš za sebou". „Promiň" pověděl jsem s brekem a cítil, jak mě hladí po zádech. Zakňučel jsem a ve vteřině přestal. „Teď pojedeme domů. Pak se na to mrkneme". Pomohl mi na nohy, vzal všechny mé věci a dělal mi oporu na cestě do auta. Já se stále skrýval pod dekou. Jirka mi otevřel dveře, ve chvíli, co jsem chtěl nastoupit, bylo slyšet liščí vytí. Otočil jsem se na kopec kousek za chatou a tam viděl stát lišku z rána. Jen jsme na sebe hleděli, dokud nezmizel. Nasedl jsem do auta a celou cestu domů přemýšlel, co přesně se v noci stalo.

Zastavili jsme před opravdu krásným domem, vystoupili a já šel pomalu za Liou, která držela Miu a mé věci. Jirka mi ještě stále musel pomoct dostat se do domu.

Posadil jsem se zabalený v dece na gauč a vedle mě Mia, která se přitulila a koukala na mě smutně. „Nebuď smutná, úsměv sluší dívkám více", řekl jsem mile a ťuknul ji přes nos. „Kris" zavolala slabě a já nastražil plně uši. „Ty. Ty jsi promluvila. Lio! Jirko! Ona promluvila!" křiknul jsem na ně někam do chodby. Rychle k nám přiběhli a klekli si na kolena před gauč. „Mio, copak si řekla, můžeš to zopakovat?" zeptala se mile Lia a chytla Jirku za ruku. „Kris" usmála se jako sluníčko a ukázala na mě. Nahnalo mi to slzy do očí. „Drahý, její první slova" pověděla Lia a začala brečet. „Skvěle zlatíčko naše". Pochválil Miu Jirka a pohladil ji po hlavičce. „Kris. Au". Řekla a poukázala opět na mě. Zmateně jsem hleděl z Jirky na Liu a Lia ve vteřině odešla. „Mio, já jsem v pořádku, vidíš? Nic mi není" sahal jsem na části těla bez známky bolesti. Sáhla mi na ruku a já nechápavě ji hleděl do očí. Vstala a natáhla ruce, jako kdyby chtěla zvednout. Chytl jsem ji a dal si ji na sebe. Vyjeveně na mě hleděla a pomalu pohladila tvář. „Kris, au" řekla slabě a rozbrečela se. „Ššššš..." řekl slabě Jirka a převzal si ji. Mezitím přišla Lia a začala mi kontrolovat rány z noci.