Nastoupit na školu plnou lišek, když jste vlk asi nebude úplně procházka růžovým sadem.
A co teprve, když si nenecháte rozkazovat?
Hned první den po nástupu na novou školu se Kristian porve a tím začne všechen kolotoč.
Princové lišek mu šlapou na pa...
Přešel jsem ke gauči a tam ji položil. Já usedl na zem a lehce sklopil hlavu, aby měla lepší přístup k uším, ke kterým se stále tak snaží dostat. Nejdřív se jich jen lehce dotkla a začala se smát. „Neboj se, pohlaď je" pověděl jsem a podíval se jí do jejích malých, světle modrých, ale přesto tak okouzlujících očí. Hladila je opravdu jemně a když přestala, já svůj pohled zase zvednul. „Jaké to bylo?" optal jsem se se smíchem v hlase a sledoval její roztomilou reakci. Sedl jsem si k ní a položil k ní ocas. Začala se k němu mazlit, až mě osobně to přišlo zvláštní. Po chvíli jejího hraní nakonec usnula s mým ocasem kolem svého malinkého těla. Je tak roztomilá.
Vytáhnul jsem telefon a vyfotil ji, jak spí. Ve vteřině, co jsem odložil telefon se ke mně přiřítila Lia s Jirkou. „Ona u tebe spí?" „Promiňte, chtěla si sáhnout na uši, a ona si jen tak hrála, omlouvám se, jestli to nějak vadí" „Ne, ne, to je v pořádku. Nikdy u nikoho nevydržela, ani když jsme poblíž. Hlídala jí tu chůva, u které stejně vždy pláče a když ne, tak utíká pryč". Zvolal Jirka pobaveně a s úsměvem na tváři. „Půjdu ji uložit" pověděla mile Lia a já pomalu vstal, abych ji nevzbudil. Jakmile jsem však dal pryč ocas, probudila se a začala plakat. „Mio, to nic, neplač. Půjdeme spinkat, ano?" pověděla mile Lia a pohladila ji po tvářičce, kde ji stékala první slza. Rozplakala se ještě víc, když si ji Lia vzala do rukou. „Omluvte mě prosím" pověděla Lia s malou plačící Miou v rukou a zmizela do nějaké místnosti, kde následně i zavřela dveře.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Mia
„Omlouvám se, že jsem ji rozplakal, to jsem opravdu nechtěl" pověděl jsem Jirkovi, který stále stál vedle mě a hleděl do místnosti se spoustou stolů. „Vždyť ty za to přece nemůžeš" pověděl se smíchem a lehce mě praštil do hrudi. Já jen tiše zavrčel. Okamžitě jsem přestal, když mi došlo, že to bylo gesto, které mi vlastně nijak neublíží. „No, a co bude teď?" optal jsem se nenápadně a šel za Jirkou, který se rozešel. „Vidíš všechny tyhle lidi?" „Jo" „Vždy dostanou jedno dítě a hledají pro někoho, kdo by jim mohl pomoci vyrůst s láskou. Stejně jako já s Liou teď budeme hledat pro tebe". Pověděl a vlezl do místnosti s otevřenými dveřmi. Usedl do křesla, ale já stále čekal u vchodu do místnosti. „Pojď dál, já nekoušu" zasmál se nad svým vtipem a já se jen lehce usmál. „Jo, ten, kdo tu kouše budu asi já" zvolal jsem pobaveně, chvíli na mě chladně koukal a zasmál se úplně. „Líbíš se mi. Máš smysl pro humor", poukázal na černý kožený gauč za mnou. Já si sedl a už přede nás oba pokládal papíry. Začal si je prohlížet a já sledoval, co přesně v nich je. Chtěl jsem si jeden vzít do ruky, jenže byl opět slyšet pláč, který se blíží. Kouknu do dveří a tam stojí Lia s malou Miou, která stále pláče. „Jirko, nemůžu ji uspat, ani uklidnit, prostě nic" zvolala až bezmocně a on hned vstal a přešel k nim. Něco začal vytahovat z kapsy a vytáhl tam malou plyšovou hračku. Připomínalo mi to psa, ale jistý si nejsem. Pláč začal lehce utišovat, ale pak začala znovu a hlasitěji, až jsem se chytil za uši. Když slyším ten pláč, nutí mě to výt. Musím to vydržet, tady nesmím. Nejde to. Začal jsem na místě výt a muselo se to rozléhat celou budovou. Pláč ustal i já s vytím o chvíli přestal. Smutně jsem sklopil uši a hodil výraz, který značí upřímnou omluvu. „Já-" „Už nepláče" zvolala Lia s úsměvem na Jirku, který ihned začal reagovat a dal malé Mie pusu na čelo. Mia se culila od ucha k uchu a slzy, které měla v očích pomalu mizeli. Zvedla svoje ručičky a začal chňapat na výraz, že chce ke mně. Opět jí oči začali zaplavovat slzy a než kdokoliv stihnul zareagovat, vzal jsem si ji do ruky a pomalu s ní houpal. „Neplač ano? Je to dobré, koukej" zakmital jsem na ni ušima a hned měla úsměv na tváři. „Nechceš být naše nová chůva?" zvolal opět pobaveně Jirka a Lia ho se smíchem praštila do ramene. „Vždyť je to student" pověděla a usmála se na mě. „Budu ale drahá chůva" pověděl jsem a jen mrknul pravým okem. Ani jeden nezareagoval. „Ehm, byl by to lepší vtip, kdybych měl dvě oči, jelikož jsem mrknul jedním okem" řekl jsem se smíchem v hlase a kouknul na Miu, která mi položila ruku na tvář.
Usedl jsem na teplou deku na zem, kde jsem si hrál s Miou, mezitím co Lia s Jirkou hledali v papírech někoho, kdo by si mě mohl na nějakou dobu vzít.
Se vším tím hraním jsem po chvíli usnul na dece hned vedle Mii, která už také usnula.
Hladila mě něčí ruka po ocasu, ale malá ruka, hned jsem poznal, že je to Mia. Pomalu jsem otevřel oči a nenápadně se podíval, jak sedí u ocasu a velmi něžně ho hladí. Zakmital jsem s nim lehce a sledoval, jak se culí. „Někdo je tu vzhůru" pověděl jsem slabě, abych nevzbudil Liu s Jirkou, kteří usnuli na gauči. Koukla na mě, připlazila se a lehla si. Lehce jsem se skrčil do klubka, abych ji ocasem objal a ona si ještě odpočinula.
Tak a teď je tu zásadní otázka. Chcete, abych vydala kapitolu i zítra, když je ten státní svátek, nebo počkáte do pondělí na další kapču. 😊
