Neústupný

-49-

Nastoupili jsme do auta a jeli rovnou do její školy.

Cestou jsme kecali o všem možném. Vědí, kde pracuji a jsou na mě prý moc pyšní.

„Tady můžeš zastavit" poukázal Jirka rukou na volné parkovací místo a já si tam v klidu zajel. Společně jsme vystoupili, Nikolase jsem pustil a pomalu se vydali na základní školu, která vypadala trochu omšele. Vešli jsme do školy, všechno tady vypadalo moderně, ale až moc barevně na můj vkus. Oranžová, žlutá, červená, zelená, modrá, fialová. Tohle už z paměti nedostanu. Při každé vzpomínce na tuhle zvláštní kombinaci dostanu husinu. Jirka s Liou se vydali po schodech do prvního patra a já šel za nimi. Nikolas hned vedle mě poslušně ťapal a čichal společně semnou okolní pachy.

„Tady je její třída. Zvonit by mělo-", ani nedokončil větu a začalo zvonit. „I ten zvonek je rychlejší než já", pobaveně zvolal a otočil se na dveře, které se začali otevírat. Vyšel malý kluk, který se na mě zahleděl a odešel pryč. Najednou byl takový nával, začali se předbíhat v tom, kdo vyjde první.

Najednou vykoukla Mia, která už byla tak vysoká. Všimla si nejdříve své mamky s tátou a poté se podívala na mě. Zahodila batoh na zem a bylo ji jedno, zda to někomu překáží nebo ne. Rozeběhla se ke mně a skočila mi do náručí. „Jsi zpátky" zvolala už ubrečená a pevně se ke mně tiskla. Pevně jsem ji chytil a držel ve vzduchu. „Jsem zpátky. Moc jsi mi chyběla". Div jsem se sám nerozbrečel. Lia mi nenápadně utřela slzy, která mi začali téct po tvářích a já se jen usmál.

Její spolužáci na ni koukali celkem nechápavě. Obzvlášť, když ji někdo jako já držel v náručí. Někteří rodiče, kteří už tu na své děti čekali, jim zakryli oči. „Vadím vám tu snad?" pustil jsem Miu na zem a přešel k jedné paní, která tu ostatním rodičům něco vykládá. „No, vlastně ano. Jak někdo jako vy, může držet nebohé dítě? Co si o tom pomyslí její rodiče?" zvolala chladně a namyšleně. Evidentně dá kde komu, jelikož tohle, co má na sobě, si nemohla koupit sama. „Tak hele dámo". Řekl jsem chladně a zkřížil ruce na hrudi. Dost jsem ji tím zaskočil. „Její rodiče, jsou i moji rodiče. Tady Mia je moje sestra. Pohoršuje vás to? Tak se laskavě podívejte na sebe. Mě se váš hnusný vkus taky nelíbí, a neříkám to ostatním. Cítím z vás tunu různých mužských pachů, že se nestydíte, co si o vás manžel pomyslí". Jen jsem lehounce zakýval hlavou a sledoval její výraz. „Jak... Co..." „Nějak koktáte, jste v pořádku?" zvolal jsem už trochu pobaveně, chytl Miu, i její batoh, který si stihla sebrat a šli jsme. Nikolas na ni ještě dost silně zavrčel a hned mi byl u nohy.

Cestou domů mi Mia vyprávěla, jak se jí daří ve škole a u toho hladila Nika, který vykukoval z kufru.

Vlastně celé odpoledne jsme si povídali o všem, co nás napadlo, dokud jsme si neuvědomili, že už je tma. „Páni, měla bych začít dělat večeři", zvolala Lia a už se zvedala. „Já uvařím, máte něco, co by jste si dali?" „Dnes jsme si měli udělat tortillu s kuřecím masem". Řekla Lia s úsměvem. „Tak jo. Co ty na to Mio, pomůžeš mi zase vařit", natáhl jsem před ní ruku a čekal, zda ji přijme. Radostí se ruky chytla a už ťapala se mnou. Nik se samozřejmě přidal.