Neústupný

-33-

Nastoupili jsme všichni do auta a jeli k chatě, která patří rodině Taheho. „Co uděláš, až ho najdeš", promluvila snad v půlce cesty Lia. „Nevím" „Víš alespoň, jaký druh měňavce to byl?" opět se připojit do konverzace Derek. „Jo, vím" „A řekneš mi to?" „Aby si mě zase mohl kázat? To tak". „Nebudu", jen zakroutil hlavou, jako kdyby to nikdy před tím neudělal. „Liška to byla". Jen co jsem to vyřkl, začal rudnout v obličeji. „Li-, no to si snad děláš srandu" „Vidíš? Přesně proto jsem ti nic říkat nechtěl. Všechno ti vadí". „Není to tak, že mi vadí všechno, jen lišky". „Neříkej mi, že ty ses nikdy s liškou nevyspal" „Jo vyspal, ale už ne po tom". „Po čem" propaloval jsem ho pohledem, jeho pohled byl téměř stejný. „Po tom, co mi lišky zabili staršího bratra". Vyhrkl a otočil se k oknu. „Já nevěděl. A i kdybych věděl, ani já s liškami nemám dobré zkušenosti". „Nepovídej, taky ti někoho zabili?" řekl hnusně a zavrčel. „Otce" prudce se otočil a zmateně na mě hleděl. „Kdy?" „Před šesti lety", svůj pohled jsem složil ke svým nohám a sledoval je. „Jaké je tvé příjmení" „Ryan" složil jsem uši k sobě a podíval se mu hluboko do očí. „Ty jsi Kristian Ryan? Syn Tomáše a Terezy Ryanových?" „No a co má bejt?" „Ty jsi můj synovec. Jmenuju se Derek Ryan, mladší bratr Tomáše". „Já, já, já co?" vykoktal jsem, auto zastavilo a jen jsem pohlédl ven. „Jsem tvůj strejda", prohodil do ticha a sevřel ruce v pěst. „A kde jsi byl těch šest let. Kde si byl, když mě moje matka bila" otočil jsem se na něj a vrčel přes celé auto. „Kde jsi byl, když jsem potřeboval rady, ohledně Heetu a úplňku!" křiknul jsem a cítil, jak moje oči svítí vzteky. „Kristiane klid". „Jaký klid! Ty mě poučuješ, říkáš, že mě můj otec nevychoval dobře a měl naučit lépe, ale nikdo neví, čím jsem si musel projít, jakou bolest jsem snášel po celá léta, tu šikanu, za to, že jsem vlk!" „Nevím, čím přesně sis musel projít, ale zapomínáš na to, že i já jsem vlk. Když jsem byl ve tvém věku, ještě nějací vlci zůstali, ale i tak jsem se s šikanou potýkal. Kdyby mě Tomáš nebránil, ani bych tu být nemusel". „Ale ty si měl alespoň jeho. Já měl jen mámu, které bylo všechno jedno a bila mě za nic". Popotáhnul jsem a vyšel ven z auta. „Možná nebyl dobrý nápad tě vzít s sebou", pověděl jsem a zavřel dveře. Hned na to, co jsem pokročil vpřed jen o krok, otevřeli se troje dveře a šli za mnou. „Promiň Krisi" Derek promluvil a zastavil mě v chůzi. „Už dlouho jsem žádného vlka nepotkal a když jsem tě uviděl, nějak si mi připomínal mě. Nestálí, neklaní se a brání všechny, kteří se nedokážou bránit samy. Když jsem tě uviděl, něco ve mně mi řeklo, že tě musím chránit". „Nezlobím se na tebe, že mě chceš chránit. Zlobím se na tebe, jelikož se chováš, jako kdybych se nikdy neubránil sám". Otočil jsem se k němu a přišel blíže. „Jsem malý a jsem vlk, přesto jsem hrdý na to, co ve skutečnosti jsem a ubránit se dokážu". „Promiň, že jsem se choval k tobě jako k dítěti". Složil uši a klekl si na koleno. Lia s Jirkou stáli opodál a do konverzace se nevměšovali. „Odpustím ti, když se ke mně nadále tak chovat nebudeš". Oči zvednul a lehce se usmál. Přikývl, podal jsem mu ruku, kterou přijal. „Od teď, jsme rodina. Nezradíš mě a já nezradím tebe" pevně jsme drželi své ruce a oba jen kývli. Vydali jsme se společně do lesa, kde jsme lovili. „Em, netušíme, co se tu právě stalo, ale jste v pohodě?" optala se Lia nepatrně. „Jo, vyříkali jsme si to" promluvil Derek a mírně se usmál.