24 VEČERŮ

8. KAPITOLA

Annie, kterou jsem donutila sedět při snídani po mém boku, nevypadá zrovna nadšeně, ale směje se, když nějaký z mých uchazečů pronese vtip. Po odchodu Johnsona s Jeremym jako by se vyčistil vzduch.

Kyle se na opačném konci stolu baví tiše s blonďatým chlapcem kolem 25 let. Pamatuju si, že se jmenuje Michael, ale na naší schůzce mě nijak nezaujal. Byl evidentně hodně nervózní, takže když jsem nemluvila já, nemluvil nikdo.

Carter sedí jen dvě místa ode mě a při každé příležitosti na mě s úsměvem mrkne. Na našem prvním a zatím jediném rande jsme se byli projít v zahradách. Prozradil mi, že rád jezdí na koni, i když jim vlastně moc nerozumí. Povídala jsem mu o Brooklyn Baby a on mi celou tu dobu naslouchal, jako by ho skutečně zajímalo, co říkám.

Po snídani jsme se opět sešli v zahradě.

„Hezká čepice," pochválí mi můj růžový kulich s bambulí. Venku je dneska zase hrozná zima a sněží.

„Děkuji, Cartere," odvětím s úsměvem. Rozhlédnu se po třech strážích, kteří se kolem nás strategicky umístili. Nejsou natolik blízko, aby nás slyšeli, ale pořád jsou dost blízko na to, abychom si jich nevšimli. „Omlouvám se, že musíme mít společnost."

„To je v pořádku, Bridget. Zhrozil jsem se, když jsem slyšel o těch dvou chudinkách. Vůbec bych to do Johnsona s Jeremym neřekl."

„Já také ne."

„Takže k vám se chovali slušně?"

„Ano," přikývnu. „Byla jsem během těch dní na hodně schůzkách a upřímně se mi pak všechny slévaly dohromady, ale žádný z vás se ke mně nechoval nijak zvlášť nevhodně. Jistě, Hubert mi celou dobu dost nevhodně okukoval výstřih, ale nic horšího se nestalo. Nenapadlo by mě, že by byli schopni násilí."

Povzdechnu si. „Ráda bych se k tomu už nevracela."

Carter rychle zařadí zpátečku. „Jistě, omlouvám se."

„Nemusíte se mi omlouvat, Cartere," ujistím ho a on mi věnuje jeden ze svých vřelých úsměvů.

Umím si představit vdát se za něj. Náš život by byl prostý, ale šťastný. Carter by mi stál po boku při všech důležitých událostech, v soukromí by mě rozesmával a bral by mě na vyjížďky na koních.

Nebýt Samuela, možná by mi to stačilo.

„Zdáte se být zamyšlená, Bridget."

„Jen jsem přemýšlela nad následujícími týdny. A nad rozhodnutím, které musím učinit."

Carterovi zmizí úsměv z tváře. „Můžu vám to nějak ulehčit?"

„Asi ne," zavrtím hlavou. „Myslela jsem na to, že bych se s otcem domluvila na tom, že bych některé z uchazečů poslala domů. Ty, se kterými žádnou budoucnost nevidím."

„A o které by se jednalo?" zeptá se opatrně.

„Vím, že vás všechny znám krátce a neměla bych soudit na základě jedné schůzky, ale proč si tu nechávat muže, se kterými to nemá naději?"

Carter se tváří zachmuřeně, jako by se bál, že bych poslala domů i jeho. „Vy se bát nemusíte, Cartere," ujistím ho s úsměvem a on se viditelně uvolní. „Vlastně, abych byla upřímná, bych si tu ráda nechala jen vás a Kyla."

„Všiml jsem si, že se na vás dívá s láskou."

„Láska je příliš silné slovo, ale jistě, jsou tam určité sympatie."

Už pár dní jsem přemýšlela, že bych o to otce poprosila. A vzhledem k tomu, co se včera v noci přihodilo, si myslím, že by mi i mohl vyhovět. Nevidím totiž smysl v tom si tu nechávat muže, které bych si nevzala ani kdyby mě mučili.

„Víte, já nikdy zamilovaný nebyl. Moji rodiče mi vždycky připomínali, že se jednou ožením s urozenou dámou a já s tím vědomím vyrostl i dospěl. Je mi teprve 23 a v běžném životě bych byl na ženění ještě příliš mladý, ale když jsem se doslechl, že si při příležitosti vašich dvacátých narozenin budete hledat manžela, neváhal jsem ani minutu. Věděl jsem, jak vypadáte, a to byla první věc, kterou jste si mě získala. Ještě nikdy jsem neviděl krásnější ženu." Tváře mi zčervenají. „Nicméně doopravdy jste mě o sobě přesvědčila až tady na zámku. Zamiloval jsem si vaše vystupování, váš smích a odhodlání a odvahu, se kterou jste přijala tuhle povinnost."

Jeho slova mě hřejí na duši, ale až k srdci neproniknou. Dívám se na toho pohledného muže, co mi svěřuje své pocity, a já nedokážu myslet na nic než na včerejší noc se Samuelem.

Celé dopoledne jsem se soustředila na to, abych na něj nemyslela, ale srdce se mi jen při vzpomínce na něj rozbuší a motýlci v břiše se rozletí na všechny strany.

Moc bych chtěla, aby ve mně Carter vyvolával podobné pocity, ale necítím k němu nic než přátelství.

Se zmrzlými končetinami se vrátíme zpátky do hřejivého zámku, kde mě Carter políbí na tvář a s úsměvem mě opustí. Hledím za ním, než zmizí za rohem.

Když se otočím, abych zamířila do své komnaty, spatřím Samuela, jak vykročí zpoza jednoho z vánočních stromů, které zdobí zámek.

„Ahoj, princezno," pozdraví mě a mně se rozbuší srdce.

Rozhlédnu se kolem a když nespatřím žádné stráže, vykročím mu vstříc. „Sledujete mě, pane Blackwoode?" zeptám se.

Samuel zůstane v metrové vzdálenosti, když se zazubí. „Šel jsem si ven číst, když jsem tě s ním zaslechl."

Všimnu si tlusté knihy, co třímá v rukou. „Ach tak."

„Líbí se ti?" zeptá se mě a nepatrně se ke mně přiblíží.

Přikývnu. „Je ke mně milý."

„Milý?"

Další krok.

„A taky hodný."

„Tak hodný?"

Další krok.

„V noci jsi nechtěla, abych byl hodnej."

Tváře mi při té vzpomínce zrudnou. „Samueli!" okřiknu ho, což ho rozesměje.

„Bridget? Jsi to ty?" ozve se bratrův hlas někde z dálky. Rychle od Sama odskočím a on chápavě zmizí v zahradách. O chvilku později už spatřím svého vysokého bratra.

„Mluvila jsi s někým?"

„Ach, ano, no, byla jsem na schůzce s Carterem."

Will přikývne a vezme mě kolem ramen. „Tak mi o něm pověz, sestřičko."