14. KAPITOLA

456 51 17
                                    

Už desítky let se dvacetileté ženy v našem rodu vdávají za muže, kterého si vyberou mezi několika nápadníky. Každá z nich tím procesem prošla a každá z něj vyšla s mužem po boku. Některá mu porodila jednoho potomka, jiná osm, ale vždycky spolu zestárli bok po boku.

Netuším, jestli jejich manželství byla šťastná a naplněná, ale všechno dospěla do zdárného konce. Zajímalo by mě, jestli ty dívky přijaly svůj osud tak poklidně jak se to od nich očekávalo. Jestli taky netoužily po něčem víc. Po někom lepším.

Už před dvěma hodinami jsem se uzamkla v knihovně, nasadila jsem si na uši sluchátka a ponořila se do tónů skladeb mé nejoblíbenější Lany del Rey.

Přemýšlím nad tím, co asi teď dělá Samuel. Už to je pět dní, co odjel. Pět dní, co jsem o něm naposledy slyšela. A sedm dní do mého zasnoubení s jedním ze dvou skvělých mužů, kteří se tu perou o mé srdce.

O srdce, které nemohou získat.

Když se venku začne stmívat, uvědomím si, že jsem od snídaně nic nejedla. Z oběda jsem se omluvila, čekala jsem, že mě hlad později stejně vyžene, ale nestalo se. Teď už ale můj žaludek zvoní na poplach.

Chodby zámku jsou ztichlé, po cestě do kuchyně potkám jen několik desítek stráží, kteří mi s úsměvem pokynou hlavou. Úsměvy jim oplatím a pak už seběhnu do kuchyně, kde se to hemží kuchaři, kteří chystají večeři.

„Princezno, co vy tady?" zeptá se mě Marcus, manžel Annie. S kuchařskou čepicí se na mě zubí od ucha k uchu.

Marcus je téměř dva metry vysoký vtipálek s delším strništěm a oříškovýma očima. Nikdy jsme spolu netrávili moc času, ale po hodinách a hodinách, během kterých o něm Annie básnila, zatímco mi splétala vlasy nebo upravovala šaty, mám pocit, jako bych ho znala ze všech nejlíp.

„Mám hrozný hlad," zaúpím.

„Za pár minut bude večeře, takže-"

„To já vím, Marcusi, ale ráda bych tě poprosila, jestli bys mi jednu porci neposlal do mé komnaty? Nemám dnes náladu na společnost."

„Jistě, princezno," přitaká. S úsměvem mu poděkuju a co nejtišeji se rozeběhnu zpátky do své komnaty.

Před tou na mě ale čeká Carter.

Už jsem s ním pár dní nemluvila a během těch dnů jsem si uvědomila, že mi to ani nevadilo. Carter je milý muž s pevnými zásadami a cíli, ale necítím se s ním tak svá, jako když si povídám s Kylem. Na Kylovi je opravdu znát, že mě má rád. Že mi věnuje své srdce jen když o něj požádám.

Vím, koho bych si mezi nimi vybrala, ale taky vím, že když to řeknu nahlas, nebude cesty zpět. A já se té cesty nemůžu vzdát. Zatím ne.

Rychle se schovám za roh, aby si mě nevšiml. Naslouchám jeho ťukání na dveře a volání mého jména. „Bridget? Jste tam? Musím s vámi mluvit!"

Vím, že se chovám dětinsky, ale nechci s ním mluvit. Nemám na to energii ani chuť.

Vyčkává před mými dveřmi ještě další dvě minuty, než se zaklením zmizí chodbou pryč. Zhluboka si vydechnu a když se ujistím, že je v nedohlednu, schovám se ve své komnatě.

Annie mi o pár minut později donese krabičku s jídlem, do kterého se s chutí pustím v leže na posteli. Vlasy mám volně svázané v drdolu a šaty, ve kterých jsem chodila celý den, jsem vyměnila za odrbané tepláky a mikinu. Miluju chvíle, kdy můžu jen tak být.

„Vypadáš spokojeně," zkonstatuje Annie, když se se svou večeří uvelebí vedle mě. Nebývá to často, kdy by si dovolila být prostě jen nejlepší přítelkyní Bridget místo služebné princezny.

„Nechtělo se mi mezi ně. Mezi ně všechny."

„Včera jsem procházela kolem tvé komnaty, když jsi zrovna křičela na krále. Zaslechla jsem i důvod."

Překvapeně zamrkám. „Slyšel to ještě někdo?"

„Ne," ujistí mě. „Poblíž byli jen dva stráže, ale byli dost daleko na to, aby cokoli slyšeli."

S úlevou vydechnu.

„Je to pravda? To, že se máš stát královnou?"

Klidně přikývnu a vložím si do úst lžíci s omáčkou. „Řekl mi to Samuel."

Ticho, které se kolem nás rozprostře, je téměř ohlušující. Cítím na sobě její pohled, ale já si všímám jen své večeře. „Slyšela jsem, že zrušil své zasnoubení s Lady Emily."

To už na ni překvapeně pohlédnu. „Jak?"

„Přátelím se s jednou z tamních kuchařek," objasní, „ale to není to podstatné. Proč zrušil to zasnoubení, Bridget?"

„Protože ji nemiluje," odvětím stručně.

„A jak tohle víš, prosím tě?"

„Protože mi to řekl. A já mu věřím."

„Nechceš mi doufám říct, že jsi s ním opravdu něco měla?"

Odvrátím od ní zrak a zhluboka se nadechnu.

„Pane bože," zalapá po dechu. „Pane bože."

„Miluju ho, Annie. Zamilovala jsem se do něj."

Několik minut jen zírá do prázdna, mlčky sleduje dveře naproti nám, jako by jimi měl každou chvíli někdo vejít.

„Napadlo mě to, když jsi byla tak šťastná. Pořád jsem doufala, že se třeba zamilováváš do Kyla, ale nikdy ses na něj nepodívala tak, jako se já dívám na Marcuse. A pak, když jsi oznámila odchod všech deseti uchazečů, kteří tě nijak nezaujali, jsem si všimla toho krátkého pohledu mezi vámi. Toho jiskření v tvých očích, když ses na něj usmála."

Odložím příbor a lehnu si na záda. Vzhlédnu ke stropu a začnu si ho detailně prohlížet, zatímco Annie odvyprávím celý náš krátký příběh. Ona mi jen tiše naslouchá. „Já vím, že jsem to neměla dělat, ale nemohla jsem si pomoct, Annie. On mě tak přitahoval... Od jeho odjezdu nemyslím na nic než na jeho-"

„Dobrý! Chápu!"

„Chtěla jsem říct úsměv, ale dobré vědět, na co myslíš, kamarádko," zazubím se. „Zamilovala jsem se do něj, Annie. Tak rychle, až jsem to téměř nepostřehla. A teď už prostě není cesty zpět."

24 VEČERŮWhere stories live. Discover now