24 VEČERŮ

11. KAPITOLA

Otec je opět zavalený papírováním, když za ním před snídaní zajdu. Pod očima má tmavé kruhy, což značí, že se moc nevyspal.

„Dobré ráno, broučku. Děje se něco?"

„Potřebovala bych s tebou něco probrat, jestli máš chvilku."

„A nešlo by to až večer? Teď toho mám opravdu hodně."

Už už se nadechnu, abych něco namítla, když někdo zaťuká na dveře.

„Dále," pozve otec dotyčného dál. James de Brian, uvaděč našich větších akcí, se nám ukloní. „Chtěl jsem vám jen dát vědět, Veličenstvo, že bratr Kyla Blackwooda Samuel Blackwood by rád náš zámek opustil. Rád by vám vyjádřil vděčnost za vaši pohostinnost. Mohu ho uvést?"

Otec přikývne a nasadí svůj reprezentativní úsměv. Samuel vejde do místnosti s podobných úsměvem. „Děkuji za přijetí, Vaše Veličenstvo," poděkuje a ukloní se. „Vaše Výsosti," pokyne mi bez známky větší náklonnosti.

„Kvůli náhlým událostem se musím odebrat zpátky domů, ale pokud svolíte, rád bych se za pár dní vrátil zpátky do paláce. Nerad bych tu Kyla nechal samotného."

Můj otec přikývne. „Budeme rádi, když se zase vrátíte, Samueli. Má dcera mi o vašem bratrovi nepověděla nic než chválu, takže moc rád poznám jeho rodinu."

„Děkuji, Vaše Veličenstvo."

„Zatím na shledanou," pokyne mu otec. Samuel se na mě zdvořile usměje a já mu úsměv oplatím, přestože je v něm znát smutek. Nerada si to přiznávám, ale bude mi chybět. I když vím, že ho za pár dní zase uvidím.

V srdci mám ale najednou prázdno.

„Tak, zlatíčko, o čem jsi chtěla mluvit? Nebo to přece jen počká do večera?"

„Počká to do večera," odvětím. Rychle se s ním rozloučím a rozeběhnu se chodbami až do své komnaty, odkud spatřím jeho i Kyla, jak se loučí před branami.

V noci, když jsme se vrátili ze zahrady, jsme se každý uchýlili do své komnaty. Já potřebovala přemýšlet a on mi k tomu dal prostor. Byla jsem tak ponořená do té jeho teorie, že mi vůbec nedošlo, že dnes odjíždí.

A že jsem se s ním ani nestihla rozloučit.

Kyle ho pevně obejme a Samuel ho poplácá po zádech. Povzbudivě se na něj usměje a já si uvědomím, že pro něj je tenhle náš vztah mnohem složitější než pro mě. On je zasnoubený s jinou ženou, kterou se mnou podvádí, a zároveň podvádí i bratra, který se tu uchází o mou ruku. Může kvůli mně ztratit všechno.

Sam nastoupí do auta, ale těsně před tím se ohlédne k mému oknu. Zběžně mu zamávám a on mi věnuje jen letmý úsměv, aby si Kyle ničeho nevšiml. Pak už nastoupí do auta a já sleduju limuzínu, která ho odváží na letiště.

Knihovna je jedním z mých nejoblíbenějších míst tady na zámku. Jako malá jsem prolézala police s dětskými pohádkami nebo si mě otec položil na klín a já mu usnula na rameni, zatímco mi předčítal.

Jako starší jsem se tu zavírala na celé hodiny, abych se ponořila do příběhů, které jsem nikdy nemohla zažít na vlastní kůži. Abych se stala hlavní hrdinkou příběhu, která může dělat vlastní rozhodnutí a žít takový život, jaký si sama zvolí. Abych se alespoň pro jednou cítila opravdu svobodná.

Já vím, že bych měla být vděčná za svůj titul. Můžu díky němu pomoct spoustě lidem, můžu pomáhat činit rozhodnutí, která našim poddaným zajistí lepší život.

Lidé ke mně a k mému otci vzhlížejí, obdivují nás a děkují nám, když jednou za rok zavítáme do města mezi ně. Ráda bych tam jezdila častěji, ale otec tvrdí, že to není bezpečné. Že ve městě nejsou jen lidé, kteří nás milují, ale také ti, kteří nás proklínají a touží nás svrhnout.

Už od dětství jsem měla pocit, jako by mi po porodu nasadili pouta a připoutali mě jimi k tomuto paláci. Vždycky jsem toužila hrát si s jinými dětmi, ale většinou jsem byla sama. Můj bratr si hrál se syny našich kuchařů a v jednom kuse si ze mě akorát utahovali. Ještě nikdy jsem se necítila tak sama.

Až doteď.

Palác se mi zdá cizí, když procházím jeho chodbami s vědomím, že Samuel je na druhé straně zeměkoule. Že za mnou večer nepřijde a neukolébá mě ke spánku svými fórky.

Knihovna mi ale nabízí prostor k úniku. Nabízí mi ulitu, ve které se můžu alespoň na chvíli schovat před okolním světem.

Naše knihovna má dvě patra, která spojují staré dřevěné schody, které při každém kroku vrzají. Otec to tu chtěl už mnohokrát opravit, ale já chtěla, aby to tu zůstalo takhle.

Obvykle bych si vytáhla jednu ze stovek romantických knih, které se tu za ta léta, co knihovna stojí, nastřádali, ale dnes zamířím do oddělení historie.

Když mi bylo 12, měla jsem učitele dějepisu, který mě sem brával a nutil mě číst jednu hrozně starou knihu, která komplexně popisuje historii našeho království. Jenže mě v tu dobu zajímali akorát koně nebo světa z fantasy příběhů, ve kterých jsem se tak často ztrácela.

Poznám ten hřbet na první pohled, přestože jsem mu v dětství nevěnovala moc pozornosti. Obálka je jednoduchá, ale neponičená, což se o většině našich historických publikací říct nedá.

Opatrně ji otevřu a nalistuju kapitolu se seznamem všech vladařů Arcadie.

Cecily I. - 1815-1825

Je tu o ní jen krátká pasáž, ale přesto mi zodpoví všechny otázky.

Když král Henry III. začal stonat, jeho rádci trvali na tom, aby posadil na trůn svého nejstaršího syna Maxmiliána. Maxmilián II. byl chytrý, silný muž, ale vláda byla jeho srdci cizí. Vláda i poddaní na krále tlačili, ale on byl neoblomný. Prvního ledna roku 1815, necelý rok před svou smrtí, oznámil, že na trůn nastoupí jeho jediná dcera Cecily I.

Lid byl pobouřen, protože v tu dobu bylo nemyslitelné, aby vládla žena. Ta si ale po otcově smrti velmi rychle zjednala pořádek. Propustila otcovi rádce a najali si vlastní – takové, kteří jednali jak v zájmu jejím, tak Arcadie. Lidé k ní začali vzhlížet, obdivovali její rozhodnutí a sílu při jednání s okolními královstvími.

Přestože v ni zprvu kromě jejího otce nikdo nevěřil, stala se jednou z nejlépe vládnoucích panovnic v naší historii.

V dalších odstavcích se píše o všech zákonech, které vyhlásila, ale nejvíc mě zaujme ten, ve kterém se píše, že má žena stejný nárok na trůn jako muž.

A opravdu, v následujících letech až do dnes vládlo dalších pět žen a přestože žádná z nich nedosáhla Cecilyiných kvalit, všechny vládly hrdě a se vztyčenou hlavou.