24 VEČERŮ

18. KAPITOLA

Celou noc jsme si povídali o místech, která bychom spolu mohli navštívit. Místech, která bychom mohli vidět. Se slastnými úsměvy jsme usnuli, ale o pár hodin později se probudíme zpátky do bolestné reality.

„Vypadáš roztomile, když jsi rozespalá," pošeptá mi do ucha s úsměvem na tváři. Mně ale do smíchu nebylo.

Překulím se na druhý bok, odhodím ze sebe deku a zamířím do koupelny. Zkoumám svou unavenou tvář, zatímco si čistím zuby.

Vždycky se mi můj obličej líbil. Zdědila jsem po matce barvu vlasů a jemné rysy, které podtrhují mou ženskost. Nemám křivý nos, tvář mi nehyzdí pupínky ani jiné fleky, obočí mám perfektně vytrhané a řasy přirozeně dlouhé.

Vypadám stejně jako obvykle, ale ještě nikdy jsem si nepřipadala ošklivější. Cizí. Jako bych svůj odraz ani nepoznávala.

Stáhnu si vlasy do gumičky a vrátím se zpátky do ložnice. Samuel stále leží v posteli a s rukama za hlavou zamyšleně hledí do stropu. Když mě zaslechne, otočí se na mě. „Promluvíme si?"

Srdce se mi svírá žalem, když se zhluboka nadechnu. „Měli bychom to skončit," řeknu téměř neslyšně. Jako bych se bála, že když to řeknu příliš nahlas, bude to skutečné.

„Jak... jak to myslíš, Bridget?"

„Mám povinnosti, Samueli. Ke svému království a své rodině. Mám se stát královnou a musím se tak začít chovat. Nemůžu jen plánovat neproveditelné plány a snít sny, které nikdy nebudu moct prožít."

V jeho očích se odráží zklamání, ale nic neřekne. „Když jsi mi včera řekl, že mě miluješ, na moment jsem si řekla, že se toho všeho vzdám. Že s tebou uteču někam daleko, kde začneme žít takový život, jaký jsme si vysnili."

„Ale nemůžeš, viď?"

Jemně zavrtím hlavou. „Nemůžu a... ani nechci. Nemůžu zahodit celý svůj život tady, v Arcadii, jen kvůli muži, kterého znám dva týdny."

Samuel se zvedne z postele a stoupne si těsně přede mě. Položí mi dlaň na srdce. „Nikdy jsem nechtěl, aby ses toho snu vzdala, Bridget. Srdce, které ti buší v hrudi, je až příliš ctižádostivé a i proto jsem se do tebe zamiloval. Jsem na tebe pyšnej, že jsi to dokázala. A nemůžu se dočkat, až tě uvidím sedět na trůnu s královskou korunou na hlavě."

Skloní se ke mně, dlouze mě políbí na čelo a bolestně se na mě usměje. Já nejsem schopná ničeho kromě propouštění slz, které se mi kutálejí po tvářích.

„Tyhle dva týdny, co jsme spolu prožili, byli nejlepší v mém životě. Díky tobě jsem opravdu pocítil to, o čem většina lidí sní. Prožil jsem lásku. A i když mě to teď bolí jako nic v životě, nic bych neudělal jinak." Pohladí mě po tvářích a vtiskne mi polibek na rty. „A možná jednou, možná v jiném životě, se opět sejdeme. Ty nebudeš královna a já nebudu princ. Budeme jen dva obyčejní lidé, kteří si svěří svá zlomená srdce."

O krok ode mě odstoupí, oblékne se a od dveří se na mě naposledy usměje. „Tak v jiném životě, princezno."

Já se zmůžu jen na slabé, uslzené přikývnutí. S tím Samuel zmizí z mého pokoje stejně jako z mého života.