24 VEČERŮ

13. KAPITOLA

Čtyři dny po Samuelově odjezdu jsem o něm stále neměla žádné informace. Zbývá mi 8 dní. Posledních 8 dní, než budu muset veřejně oznámit jméno svého nastávajícího.

Srdce se mi při tom uvědomění pokaždé bolestně sevře, stejně jako teď, když sedím u stolu a rýpám se v snídani. Sedím v čele stolu, zatímco se můj bratr cpe vajíčky po mém boku. Nikdy jsem si neuvědomila, že netoužil sedět v čele stolu. Všechny důležité proslovy, které jsme jako královy děti měly pronést, nechával na mně. Otec na něj při výuce nikdy netlačil tolik jako na mě, naopak mně hodiny přidával a dbal na to, abych se učila politice a mezinárodním vztahům.

Nikdy mi nedošlo, proč to všechno dělal.

Až doteď.

„Jsi v pohodě, Bridget?" zeptá se mě Will šeptem.

„Jasně," zalžu. Will si mě ještě moment nedůvěřivě prohlíží, ale pak se vrátí zpátky k jídlu.

Po snídani, během které se se mnou Kyle stále snažil navázat oční kontakt, si mě odchytí dřív, než stihnu utéct do své komnaty.

„Bridget? Můžeme si promluvit?"

Vzhlédnu k němu a s co nejdůvěryhodnějším úsměvem přikývnu. Bok po boku a v tichosti se přesuneme do zahrady, kde se posadíme na lavičku. Dnes ráno poprvé po dlouhé době nesněží, takže to tu personál mohl uklidit.

„Chtěl jsem se vám omluvit, Výsosti."

„A za co?"

„Za ten včerejšek. Neměl jsem po vás chtít ten polibek."

Překvapeně zamrkám. „Vy si myslíte, že vám to nějak vyčítám?"

„A ne?"

„Jistě, že ne," zasměju se. „Mám teď jen plno starostí s rozhodnutími, která musím učinit."

Kyle chápavě přikývne. „Tomu rozumím a už vás nebudu déle zdržovat. Uvidíme se zase?"

„No jistě," přitakám s úsměvem.

Později odpoledne na mé dveře zaťuká otec. Posadí se do polstrovaného křesla u mého make-up stolku a uvolněně svěsí ramena. Když vidím, jak je po tom všem kralování vyčerpaný, sevře se mi srdce.

„Promiň, holčičko, že jsem si na tebe neudělal čas dřív. Ale s tou nadcházející svatbou se mi toho nakupilo hodně, takže..."

„Chceš, abych po tobě na trůn místo Willa nastoupila já?" zeptám se zpříma a ta otázka ho zaskočí víc, než jsem čekala.

„Jak jsi na to přišla?" Jeho hlas zní stroze, ale zároveň vystrašeně.

„Jeden... přítel mi o tom řekl."

„Bridget, broučku, tohle jsem s tebou chtěl řešit až po svatbě," povzdychne si.

Zmateně zamrkám. „Takže je to pravda?"

„Už když Will dospíval, říkali jsme si s tvou matkou, že nemá ty potřebné ambice, aby se stal králem. Trápilo nás to, ale on byl tak rozpustilý a užíval si života, že jsme neměli srdce mu to vzít vším tím studiem, kterým-"

„Kterým jsi pak zahrnoval mě."

„Když ses narodila, byl to pro nás dar. Zajímala ses o knihy, těm se tvůj bratr vyhýbal obloukem. Ráda si mi dělala společnost při setkání s občany a... jednoduše jsi rostla po vzoru své matky. Nedělalo ti problém chovat se reprezentativně, celý život dodržuješ pravidla a chováš se přesně tak, jak by se budoucí královna měla chovat." Vzhlédne ke mně a lehce se usměje. „A tou chci, aby ses stala, Bridget. Chci, abys po mě nastoupila na trůn."

„A William to ví."

„Ano," přikývne. Ta odpověď mě zaskočí. „Tvrdil, že budeš proti, ale že na to nakonec přistoupíš, protože i ty po té funkci v hloubi duše toužíš."

„Takže celý tenhle hon za ženichem byl zároveň hon na muže, co bude schopný vládnout po mém boku?"

„Bridget, prosím tě-"

„A o co, otče? Chceš po mně, abych se stala královnou a ani ses mi to neobtěžoval říct? Chceš po mně, abych si vzala muže, kterého nemiluju, a čekáš, že to všechno prostě pokorně přijmu?"

Vrásky kolem očí jako by se mu s každým mým slovem zvýrazňovaly. Bolest v jeho očích je víc než patrná, ale ta v těch mých taky.

„Celý svůj život podřizuju očekáváním, která jsou na mě co by na princeznu kladená. Nikdy jsem neupřednostnila vlastní city a touhy před povinnostmi, dělala jsem všechno, cos po mně chtěl, ale myslela jsem, že až na trůn usedne William, budu si moct vydechnout. Budu moct cestovat a zamilovat se. A teď mi říkáš, že to budu muset dělat po zbytek života?"

Hlas se mi třese a do očí se mi derou slzy. Srdce se mi svírá tak silně, jako by s tím už nikdy nemělo přestat.

„Cestovat budeš moct tak jako tak a zamilovat se taktéž. Kyle a Carter jsou skvělí chlapci a jsem si jistý, že-"

„Vždyť je vůbec neznáš!" vyjeknu. „A očividně neznáš ani mě."