Bolest -Songfikce-Just Give Me A Reason

Ať škemrá jinde!

Další fotka. Úsměv. Póza. Cvak, cvak, cvak.

„Dobře, je čas uvolnit místo dalším." Můj agent. Thomas. Podkládá mi ruku na předloktí a odtahuje mě pryč od bandy nenasytných fotografů.

„Ale no tak, Lenoro. Ještě jednu."

„Lenoro tady."

„Ještě jeden úsměv," překřikují se a dál mě oslňují blesky.

Kdysi dávno jsem po tom toužila. To proto jsem se přece tolik dřela. Všechny ty hodiny strávené u klavíru nebo s kytarou. Propocená trička při secvičování taneční choreografie. Diety, zvracení z nervozity a někdy prostě jen tak, abych vypadala během představení o pár kilo lehčí. Teď se to všechno konečně začalo vyplácet. Přesto mě najednou obtěžuje a vysiluje všechna ta pozornost, které se mi dostává. Zastíním si oči dlaní a donutím se k omluvnému úsměvu. Ukročím stranou a lehce klopýtnu na vysokém podpatku, když si přišlápnu dlouhé šaty. Thomas mi naštěstí nedovolí upadnout. Jeho paže jsou pevné. Vždycky je na něj spoleh. Co bych byla bez něj? Jen seskupení napjatých a třesoucích se molekul na pochodu. On víc než kdo jiný stojí za mým úspěchem. Možná dokonce víc než já sama.

„V pořádku?" zeptá se tiše.

Vděčně přikývnu, ještě se krátce ohlédnu, abych viděla, kdo mě vystřídal v záři reflektorů.

Paris Mac.

Oči mi na pár vteřin zůstanou viset na jeho samolibé tváři, ostře řezané čelisti porostlé tmavým strništěm a rtech, které dokážou lhát natolik přesvědčivě, aby mu ležela u nohou nejméně polovina ženského pokolení.

Totiž, nechápejte mě zle. Nezazlívám mu, že jeho hlas dokáže přesvědčit kteroukoli posluchačku o tom, že píseň složil právě pro ni, přestože se nikdy neviděli.

Ne, tohle přece dělám taky. Denně dostávám desítky nebo možná i stovky emailů a zpráv od ctitelů a obdivovatelů. Už dávno je nepročítám všechny, jako jsem to nadšeně dělávala dřív. Dokonce nejsem ani ta, která je jako první otevírá, od toho mám tým lidí, co se starají o mou bezpečnost, protože faktem je, že ne každý je z mojí práce nadšený, a ne všechna ta psaní jsou hezká. Už mi nadávali do kurev, vyhrožovali mi smrtí a ti mírnější přísahali, že mě karma dožene za věci, co jsem nikdy ani neudělala. (Ačkoli přiznávám, že na triku toho mám víc než dost.)

Ale abych se vrátila k Parisovi. Víte on... On je zkrátka přesně ten typ chlapa, co životem proplouvá na úkor všech ostatních a vůbec mu to nedochází. Nebo je mu to spíš úplně fuk. Narodil se do zajištěné rodiny. Je jedináček. Chodil na elitní střední školu, kde byl (jak jinak) kapitánem fotbalového týmu (takové klišé), ale bylo mu to málo, tak se musel nacpat i do sboru, orchestru a hereckého kroužku.

Jiný by to sotva stíhal, jenže on byl tak strašlivě talentovaný (zazobaný), že mu učitelé odpustili kdejakou nepřítomnost, jen aby mohl hrát a vystupovat. Já si tohle všechno musela doslova vydřít, a ještě chodit vypomáhat mámě do obchodu, abych si mohla dovolit hodiny zpěvu navíc. On přitom chyběl na dobré polovině zkoušek při nacvičování představení, ve škole se sotva ukázal, a přesto slíznul všechnu smetanu.

Je asi jasné, že tohle všechno nevím, protože bych trávila večery pilným studiem jeho života. Chodili jsme spolu do té elitní školy a známe se od malička (malé město, co dodat). Dokonce bych si troufla říct, že bývaly doby, kdy jsme byli přátelé. Nebo jsem si spíš myslela, že jimi jsme. Než se ukázalo, že mě jenom mistrně využíval, protože už tehdy byl zdatným manipulátorem a lhářem. Zřejmě se to dědí po meči. Byla jsem mu dobrá, abych kryla jeho průšvihy, dělala za něj úkoly, přesvědčila všechny, že je to hodný kluk.