Bolest -Songfikce-Just Give Me A Reason

Chybělas mi

Dostala jsem cenu.

A vůbec z toho nemám radost. Tedy... mám radost. Šílenou, ale nedokážu se na ni soustředit. Užít si ji. Přitom bych měla. Dneska večer se splnily všechny moje sny, včetně toho, že jsem porazila Parise Maca a já se z toho nedokážu radovat, protože mi otrávil mysl.

Zase.

Je to stejné jako tehdy na střední. Všechno bylo dokonalé, dokud jsem dělala to, co si přál. Nebyla bych tak docela upřímná, kdybych tvrdila, že jsem z našeho „vztahu" taky netěžila. Paris byl oblíbený. Byl hvězda, a tak si mohl klást požadavky na své herecké partnerky. Ne náhodou jsem tou partnerkou ve všech rolích byla já. Vždycky, až na tu poslední. Přitom právě o tu jsem nejvíc stála. Rome a Julie. Ta největší klasika, jakou si dovedete představit. A já se jí vzdala.

„Len, uvolni se trochu," špitne mi do ucha Thomas a rozdává úsměvy na všechny strany. After party je v plném proudu a všichni se se mnou snaží prohodit aspoň pár slov. Za to já bych se nejradši otočila na podpatku a utíkala pryč. Ideálně domů. K mámě. Tam bylo vždycky bezpečno. Jenže ani ona neví, čeho jsem kdysi byla schopná a pyšná by na mě proto rozhodně nebyla. Kdybych aspoň neměla potřebu si to všechno natáčet.

Měla jsem si vést deník, jako každá obyčejná holka. Takový, který bych zamkla do šuplíku a časem ho mohla spálit. Jenže to bych nesměla být já. Zdálo se mi zoufale nemoderní zvracet svoje pocity na stránky papíru, tak jsem je radši vyzvracela do webkamery. A všechno jsem si důkladně zaheslovala a uložila do počítače pod zdánlivě zcela nevinným názvem Disney.

Koho by napadlo, že má Paris slabost pro animáky. A že ví, kdy mám narozeniny. Ano, uznávám, heslo nebylo právě nápadité, ale já taky nebyla žádný hacker nebo IT specialista. Táhlo mi na devatenáct a daleko víc mě zajímal skutečný svět venku, než taje počítačové techniky.

Dneska na tom nejsem o moc líp. Moje sociální sítě spravuje pět lidí. Se mnou jen konzultují obsah, který navrhuje Thomas a nějaká holka, kterou na to nedávno najal. Asi Debbie?

„Zkus aspoň předstírat, že tě ta cena těší. Jsi přece taky herečka, proboha," vytrhne mě Thomas ze zamyšlení a strčí mi do ruky další skleničku šampaňského. Už jsem měla dvě. Co se týká alkoholu snesu docela dost, ale jen za předpokladu, že jsem po jídle. Což není dnešní případ. Moje šaty jsou na to v jistých partiích až příliš těsné.

„Snažím se," odtuším se strnulým úsměvem a rozhlížím se kolem v marné touze spatřit Parise, abych se mu mohla obloukem vyhnout.

„Snaž se víc."

„Mám nervy na pochodu. Věř mi, že víc už–

„Kurva, jde sem."

„Cože?" rychle stočím pohled směrem, kterým se dívá Thomas a rozklepou se mi kolena. Paris totiž míří opravdu přímo ke mně. V lokti má zavěšenou drobnou blondýnku, která na vysokých podpatcích neelegantně cupitá, co jí síly stačí, aby s ním srovnala krok. Chudák holka.

„Lenoro," zavolá na mě, když je dost blízko na to, abych ho slyšela. Přesněji, abych ho slyšela já a dalších sto lidí okolo. Zjevně odhalil mou touhu zmizet a tímhle si pojistil, že k tomu nedojde. Vypadalo by to, že před ním utíkám. Což je pravda. Chtěla jsem utéct. Moc. Místo toho se napřímím v ramenou a vystrčím bradu trochu vpřed. Prsty si lehce uhladím světle zrzavé vlasy, které mi v jemných vlnách splývají až k pasu a trpělivě čekám.

„Parisi," splyne mi ze rtů, když konečně stane přímo přede mnou. Srdce mi málem proráží hrudník, jak zběsile bije na poplach. V nose mě zašimrá zemitá vůně jeho kolínské, když se nakloní blíž, aby mě políbil na tvář. „Gratuluju," zašeptá chraplavě. Vždycky byl o něco vyšší než já, ačkoli nejsem mezi ženami žádný prcek. Sto pět a sedmdesát centimetrů by mi stačilo i na kariéru modelky, kdybych se jí chtěla stát. Jenže nechtěla.