Bolest -Songfikce-Just Give Me A Reason

Zničím Vás

Paris

Současnost

Musím ji chytit ještě tady v New Yorku. Jakmile se odhlásí z hotelu a odletí do L.A. už se k ní nedostanu. Spoléhám na to, že pořád k smrti nesnáší brzké ranní vstávání. To máme sice společné, ale já jsem včera nemohl ani usnout, takže se vstáváním jsem se vůbec neobtěžoval. Pořád jsem musel přemýšlet nad tím, proč mě tak nesnáší. A k ničemu kloudnému jsem nedospěl. Takže to chci slyšet od ní. Tehdy na střední jsem to vzdal a byla to chyba. Podlehl jsem dojmu, že to tak pro nás oba bude snazší. Přece jen spala s mým otcem, který si s námi hrál jako s figurkami na šachovnici. Až po jeho nedávné smrti jsem přišel na to, že měl kdysi vztah s Eleanor–Lenořinou matkou. Soudě podle fotek dost spokojený a šťastný vztah. Dokonce jí odkázal i slušnou část svého majetku. Nevím, jestli o tom Lenora ví, ale její máma teď vlastní bezmála třetinu města, včetně budovy, kde dřív mívala salon s obchodem a přesnou polovinu Mac Technologies, což je pěkných pár milionů dolarů. Možná se tak Ian snažil odčinit trauma, které způsobil Lenoře a tohle je jeho způsob omluvy. Těžko říct. Už se ho nezeptám.

Nervózně poklepávám nohou, když řidič znovu zastaví v zácpě. „Jak daleko ještě?" zeptám se netrpělivě.

„Už jen dva bloky, pane."

„Dva bloky rovně?"

„Vlastně spíš do leva a rovně."

„Dobře," otevřu dveře vozu „Počkejte na mě před hotelem." Skoro běžím. Mám šílený strach, že další příležitost hned tak nedostanu. Neměl jsem ji včera nechat odejít. Měl jsem ji donutit, aby mi to kurva vysvětlila. Když přebíhám ulici, pár aut na mě zatroubí. Ukážu jim vztyčený prostředníček a ženu se dál. Před hotelem se na chvíli zastavím, abych se vydýchal. Zakloním hlavu a prohlédnu si budovu. Měla by bydlet ve střešním apartmá. Docela vejška! No, už vím, že po schodech nepoběžím a výtah mě tam bez přístupové kartičky taky nedoveze. Do hajzlu! Proč nemůže být Lenora pořád obyčejná chudá holka jako dřív. Bylo by to o tolik snazší. Beztak se mi bez všech těch pozlátek líbila mnohem víc. Od první chvíle, co jsem jí včera uviděl, nemyslím na nic jiného než na to, jak z ní všechen ten třpyt a slávu strhat. Obnažit ji. Nikoli fyzicky, ale duševně. Chci proniknout skrze tu slupku, která ji chrání a zbořit zdi, které si kolem sebe vystavěla.

Vejdu do budovy a vzývám přitom všechny bohy, vesmír i prozřetelnost, aby za recepcí stála žena, protože na chlapa by moje charisma zabralo jen v případě, že by byl gay. Odolám nutkání hlasitě zajásat, když navážu oční kontakt s menší recepční v šedých šatech. Přesně takovou jsem potřeboval. Vypadá úplně jako jedna z těch, co mi během vystoupení hází na jeviště svoje kalhotky. Jo, fakt to dělaj!

„Promiňte slečno, mám nahoře schůzku s kolegyní. Bydlí ve střešním apartmá, můžu dostat kartu k výtahu?"

Celá zrudne a začne zuřivě cosi ťukat do počítače. „Promiňte pane Macu, ale slečna Howardová si vysloveně nepřeje být rušena."

Opřu se o pult a vrhnu na ni jeden ze svých nejsvůdnějších pohledů. „Jistě, že nepřeje. Očekává přece mě," mrknu a mnohoznačně se ušklíbnu. Na čele jí vyrazí kapičky potu, když s otevřenou pusou pomalu přikývne. „Jistě. Má–máte pravdu. To mě nenapadlo. O–omlouvám se. Hned to bude."

Kurva, jsem fakt neodolatelný a někdy se to vyloženě hodí.

O tři minuty později už držím kartičku v ruce a přešlapuju před výtahem, když se ozve cinknutí, nedočkavě vykročím vpřed, dveře se ani nestačí úplně otevřít a já už přikládám kartu ke čtečce. Srdce mi buší jako bych zrovna uběhl maraton. Očima sleduju čísla pater, kartou si poklepávám o stehno. Co jí povím, až se objevím v jejím apartmá? Jak ji přesvědčím, aby mě hned nevyrazila? Nemám tušení. Cink. Prosmýknu se napůl zavřenými dveřmi a zarazím se uprostřed kroku, když u baru skoro nabourám do snědého polonahého chlápka.