Já se nerad dělím

3 0 1
                                    

Lenora

Současnost

„A pak mu jeho otec úplně zakázal se se mnou stýkat," povídám Thomasovi a nacpu si do pusy další čokoládový bonbon. Z večerní róby už mě dávno vysvlékl a zlíbal při tom snad každý kousek mé kůže. Miluje mě. Je mi s ním hezky. V posteli je něžný a ohleduplný. Dělá pro mě první poslední. Byl by to ideální partner. Jenže ho nemiluju. Svoje srdce jsem kdysi celé vložila do rukou Parisovi a on ho rozdrtil na prach. Nic z něj nezbylo.

„Takže jste se rozešli?" zeptá se a špičkami prstů mi přejíždí po holé paži. Leží vedle mě v posteli, nahé snědé tělo má zpola přikryté dekou a už přes hodinu trpělivě poslouchá. Už dřív jsem mu sice prozradila, že máme s Macem společnou minulost, ale do všech detailů jsem nezacházela. Mimo jiné jsem úplně vynechala Iana. Je to část mé minulosti, na níž nejsem pyšná. Paris byl až do dnešního dne jediný, kdo o tom věděl.

„Nikdy jsme spolu doopravdy nechodili. Takže s tím Ianovým zákazem se na první pohled nic nezměnilo. Dál jsme se scházeli tajně u mě doma, když byla máma v práci. Občas jsme si vzájemně ukradli pár polibků v divadelní šatně ve škole, ale vždycky tak, aby to nikdo jiný neviděl. Vlastně to bylo docela romantický." Zasněně se zadívám z hotelového okna na osvětlené město pod námi. Ze střešního apartmá máme parádní výhled, ale já mám před očima něco docela jiného...

Před šesti lety

„Jestli se nepřestaneš scházet s mým synem, zvednu tvé matce nájem na takovou sumu, že bude moci svůj slavný salon krásy do měsíce zavřít," oznámí mi Ian, zatímco se oblékám. On pořád ještě leží v posteli, v ruce svírá sklenku a soustředěně krouží temně zlatou tekutinou uvnitř nádoby po jejím dně.

„Chápu," špitnu poslušně a přetáhnu si přes hlavu tričko. V duchu přitom uvažuju nad tím, jak o nás může vědět. Byli jsme přece tak opatrní. Ledaže by Parise nechával sledovat. Což není nijak nereálná možnost.

„Ne. Myslím, že nechápeš." Jeho hlas je tichý a klidný, přesto v něm slyším osten čehosi výhružného. Nejistě se na Iana zadívám. Jeho šedé oči jsou tvrdé a nesmlouvavé. Dívá se na mě na vlas stejně jako tehdy večer v autě. Na prázdno polknu.

„Paris pro tebe dneškem úplně přestává existovat. Už spolu nestrávíte ani minutu. Nebudeš mu volat. Nebudeš mu psát. Já se o svoje hračky nedělím. Ani se svým synem ne. Jasné?"

„A–ale chodíme spolu do školy," namítnu opatrně.

Přikývne. „Veřejná místa jsou v pořádku. Tam tě nemůže píchat."

Nejradši bych mu vmetla do tváře, že s Parisem nespím, protože ani jeden z nás se zatím nedokázal přenést přes to, že mě každou sobotu píchá jeho otec, ale radši ta slova spolknu a jen mlčky přikývnu. Když se pak ploužím zšeřelou chodbou, uvažuju nad tím, jestli mám Parisovi napsat zprávu nebo mu radši zavolám. Má právo vědět, proč si od něj budu držet odstup. Jenže Ian řekl jasně, že nemám dělat ani jedno. Co když mu napíchl telefon?

Před domem na mě čeká řidič, aby mě odvezl domů. Poslední dva roky je to vždycky ten stejný mladý kluk, co si tak vydělává ke studiu. Občas s ním prohodím pár slov.

„Ahoj, Tommy," pozdravím ho, jak nejmileji v současném rozpoložení dokážu a usadím se vzadu. Od chvíle, co jsem opustila Ianův pokoj, mě v očích pálí slzy. To už se dlouho nestalo. Obvykle brečím až doma ve sprše.

„Dobrý večer, slečno. Jako vždycky?" I ve tmě ve zpětném zrcátku vidím, že se mu kolem očí udělaly vějířky vrásek. Usmívá se na mě. Pokusím se mu to oplatit a souhlasně kývnu. „Ano. Domů." Hlas se mi zachvěje a z koutku pravého oka mi uteče slza. Rychle ji setřu a zadívám se ven.

„Vypadáte smutně," řekne po chvíli. „Nechal vás?"

Zavrtím hlavou. „Ne."

„Škoda," poznamená a mluví mi přitom z duše. „Konečně bych vás mohl někam pozvat."

„Jste milý," odvětím nevýrazně.

„Měla byste ho nechat vy. Nepřipadáte mi šťastná. To, kdybyste chodila se mnou, tak byste spokojeností jenom zářila."

Neubráním se pousmání. „Věřím vám." Ale dokud se nevymaním z područí Iana Maca, nemám šanci chodit s kýmkoli, protože se nerad dělí. A já s ním zase nerada píchám, do háje. Dřív jsem si myslela, že až odejdu na vysokou, skončí to. Jenže jak se ten den blíží, Ian utahuje smyčku kolem mého krku pořád pevněji. Dneska chce, abych se vzdala Parise a příště to může být třeba právě moje studium. Budu muset vymyslet nějaký plán, jak odsud mámu dostat pryč až odejdu na kolej. Už mě nebaví žít pořád ve strachu.

„Jsme na místě, slečno."

Překvapeně zamrkám. Tolik jsem se ponořila do vlastních myšlenek, až mi uteklo, že auto už stojí v naší ulici. Rozloučím se s Tommym a vydám se domů.

V obývacím pokoji běží televize. Máma leží na gauči v županu, oči zavřené a pravidelně oddechuje. Opatrně jí vyprostím z ruky ovladač a televizi vypnu. Máma se zavrtí, z úst jí unikne tichý vzdech a spí dál.

Být tu pořádný chlap, odnesl by ji do postele. Jenže ona od tátovy smrti všechny odháněla, přitom je to pořád moc pěkná ženská. Štíhlá, upravená a skoro bez vrásek. Jsme si hodně podobné. Po tátovi jsme zdědila jen dlouhé nohy. Mámu jsem díky tomu už ve čtrnácti letech přerostla o celých deset centimetrů. Chystám se zhasnout ještě stojací lampu, když si všimnu, že na stole leží krabice s fotkami a některé leží poházené na stole. Zvědavě se nad ně nahnu. Většinu z nich poznávám. Jsem na nich já s rodiči, ale některé jsou starší. Nikdy jsem je neviděla, máma je musela mít někde schované. Kromě táty se tam objevuje ještě další muž. Až příliš důvěrně ho znám. Je to Ian Mac.

Zamračím se na jeho rozesmátou uvolněnou tvář. Netušila jsem, že se umí usmívat. Drží mámu v pase a ona se na něj dívá jako by snad spasil svět. Vůbec se mi to nelíbí. Odložím fotografii stranou a zadívám se na ty ostatní. Ten chlap je na nich úplně všude. Jsou tam oba. Spolu a... On ji líbá? Do hajzlu. Oni spolu snad na střední chodili!

„Tvůj táta by byl vzteky bez sebe, že chodíš s jeho synem." Trhnu sebou, když promluví. Nevšimla jsem si, že je vzhůru. „Iana nesnášel," dodá ještě.

Posadím se k ní na gauč. „Myslela jsem, že na střední jsi chodila s tátou." Prosím, řekni, že jsi ho s Ianem nepodváděla. To bych nesnesla.

Máma se pousměje. „V posledním ročníku, ale předtím jsem byla s Ianem."

„Táta mu tě přebral?"

„Hm. A moc práce mu to nedalo. Když se přistěhoval, už nám to s Ianem dost skřípalo. Byl hodně majetnický a žárlivý, víš? Doufám, že jeho syn je jiný."

„Ale já...my spolu nechodíme, mami," ujistím ji. Je možné, že se skrze mě Ian mstí matce, že ho před lety nechala? To by bylo hodně dětinské a nedospělé. Jenže jak Iana znám, není zvyklý na odmítnutí. A taky je mstivý a zákeřný.

„Holčičko moje, možná to vypadá, že kvůli práci ztrácím přehled, ale slepá nejsem. Komu patří ten vůz, co tě každou sobotu vozí domů?"

„Ianu Macovi," potvrdím hluše, protože v tomhle případě nemá smysl lhát.

„A kdo je otcem Iana Maca?"

„Paris." Vlastně bude lepší, když si bude myslet, že chodím s Parisem, než aby zjistila pravdu.

Bolest -Songfikce-Just Give Me A ReasonDonde viven las historias. Descúbrelo ahora