Bolest -Songfikce-Just Give Me A Reason

To nechceš slyšet!

O devět let dříve

Plížím se ztichlým domem, našlapuju na špičky a zadržuju slzy, které se mi tlačí do očí. Kdyby moje máma věděla, co jsem právě udělala, styděla by se tak moc, že by mě možná vyhodila z domu. Jenže ona by si školné na Hamiltonu nikdy nemohla dovolit. Ian Mac ano. A to dokonce dvakrát. Jedno za svého syna a jedno... za mě. Chudou holku, která u něj doma odmalička tráví veškerý volný čas, protože ten syn, je její nejlepší přítel.

Když mi před časem nabídl odvoz domů, ani ve snu by mě nenapadlo, jakou mi učiní nabídku. Zpočátku jsem si myslela, že je nezištná, až u třetí věty mi konečně začalo docházet, kam míří. Před očima se mi začaly dělat mžitky. To proto, že se mi do nich draly slzy vzteku a ponížení. Chtěla jsem ho okamžitě odmítnout, jenže než jsem se rozhoupala ke slovu, začal mi klást na srdce, abych se nikomu (a Parisovi zvlášť) o téhle naší dohodě nikdy nezmiňovala, jinak se postará o to, že mámin podnik zkrachuje. Dostala jsem strach. Až příliš dobře jsem věděla, jak velkou má ten chlap moc. Peníze dokážou divy a on vlastní polovinu města včetně budovy, kde máma provozuje svoje kadeřnictví a drogerii. Nemusí ji ani dohnat ke krachu tím, že zvedne nájemné na neúnosnou výši. Stačí, aby ji vystěhoval.

Nechtěl mou odpověď hned. Dal mi dokonce velkorysý čas na rozmyšlenou a slíbil mi, že pokud budu souhlasit, zařídí mi nejen přijetí na Hamilton, což je místní prestižní soukromá střední škola, ale taky doporučení na univerzitu. Možná, pokud budu šikovná, poskytne mi i vysokoškolské stipendium.

Tak jsem souhlasila. A teď jsem tady. V domě, kde bydlí kluk, který už se na mě nikdy ani nepodívá, pokud zjistí, že od svých šestnácti spím s jeho otcem. Kluk, do něhož jsem zamilovaná ode dne, kdy mi ve školce velkoryse půjčil svou kšiltovku, aby moje máma neviděla, že jsem si na záchodě tajně ustříhla ofinu. Učitelky jí to samozřejmě pověděly a moje kadeřnická kariera ten den skončila dřív, než vůbec mohla začít.

Druhý den jsem dorazila ostříhaná skoro na ježka. Abych si prý pamatovala, že nůžky malým dětem do ruky nepatří. Plakala jsem a styděla jsem se, což Paris vyřešil tak, že mi půjčil další čepici. „Mám jich ještě spoustu. Nech si ji," říkal. „A nebul. Moje máma taky žádný vlasy nemá a stejně ji mám rád."

Umřela dřív, než mi ty moje dorostly k uším. A stejně tak můj táta. Ji porazila rakovina a táta měl nehodu na stavbě. Neviděli jsme v tom rozdíl. Byli zkrátka pryč. Nechali nás tady a nám bylo smutno. Ostatní děti mohly jen těžko pochopit naši ztrátu. Paris trávil většinu času s chůvou a moje máma musela hodně pracovat, aby nás uživila, takže já zase trávila hodně času s ním.

Iana Maca jsem až do nedávna vídala spíš výjimečně. Až po mých šestnáctých narozeninách, které jsem příhodně slavila u nich doma, mě začal zvát, ať s nimi povečeřím. Vyptával se mě na spoustu věcí a já nadšeně odpovídala, protože jsem naivně věřila, že se jen zajímá o svou možnou budoucí snachu. Připadal mi báječný. Byl tak šarmantní, vždycky dokonale upravený a strašlivě úspěšný. Vybudoval sám malé impérium! Obdivovala jsem ho. Někde v koutku mysli jsem si představovala, jaký by to byl jednou úžasný tchán a dědeček mých a Parisových dětí, protože (myslete si o mně, co chcete, třeba, že jsem naprostý blázen) já vždycky věřila, že s Parisem patříme k sobě.

No, v tom jsme se s Ianem zjevně neshodli. Podle něj totiž patřím spíš než do náručí jeho syna do Ianovy postele.

Opřu se zády o chladnou stěnu a tiše vzlyknu. Pokaždé jsem doufala, že příště už to bude lepší. Že už se nebudu cítit tak... použitá, vyždímaná a prašivá. Bezmocná. Jenže je to vždycky stejné. Ačkoli... tehdy poprvé to bylo horší. To je fakt.

„Měla jsi mě varovat, byl bych jemnější," říkal, když mu to došlo. „Kdo by čekal, že holka jako ty bude ještě pořád panna."

Holka jako já? Chtělo se mi křičet. Ale nic jsem neřekla, jen jsem na něj zírala a polykala slzy.

„Ššš. Neplač. Příště už to bolet nebude. Slibuju."

Žádné příště nebude!

Jenže bylo. A pak znovu a znovu a zase. Už víc než rok. Týden, co týden se vymlouvám mámě, že se učím u Parise. Ian mi vždycky zařídí odvoz a nechá mě uprostřed noci vysadit před naším domem. Jejich dům je tak veliký, že Paris vůbec netuší, co dělá jeho otec s jeho nejlepší kamarádkou každou sobotu večer. Jak by taky mohl. Obvykle tu ani není. Tráví čas na večírcích s ostatními fotbalisty. Náš vztah už dávno není tak těsný, jak býval. Oba jsme se změnili.

„Lens?"

Trhnu sebou a vyplašeně se zadívám do přízemí, odkud hlas přišel. Paris stojí mezi dveřmi do kuchyně a nechápavě se mračí. Do prdele!

„Co tady děláš uprostřed noci?"

A co tady děláš ty? Měl jsi být u Ricka, Chrise, Brada nebo toho pátého z party. Nemůžu si vzpomenout na jméno. Jen jsi neměl být tady.

„J–já..." vykoktám sotva slyšitelně a sesunu se k zemi. Neváhá ani vteřinu a vyrazí po schodech ke mně. Klekne si a odhrne mi blond vlasy z uslzené tváře.

„Stalo se ti něco? Něco s tvojí mámou? A jak ses dostala dovnitř?"

Naprázdno otvírám a zase zavírám pusu.

„Proč jsi nejdřív nezavolala? Máš fakt kliku, že má Carter střevní chřipku."

„Carter?" zopakuju po něm nechápavě.

„Měl u něj být mejdan. Zval jsem tě a tys jako obvykle odmítla, copak jsi zapomněla? Tvrdilas, že se musíš učit."

Pomalu přikývnu. Tak Carter se jmenuje ten pátý. Jistě.

„Lens, copak je? Pověz mi to. Víš, že mě můžeš říct cokoli." To asi ne, Parisi. Jsou věci, co nechceš slyšet.

Otevřu pusu, abych z ní vypustila nějakou nehoráznou lež, když mi položí prst na rty. „Psst. Povíš mi to u mě. Táta je ještě vzhůru. Má tu nějakou ženskou, ještě před chvilkou se od něj z ložnice ozývala dost výmluvná kakofonie zvuků, kterou bych si s chutí nechal ujít."

Poplašeně zalapám po dechu. On nás slyšel!

Pokrčí rameny a zakoulí očima. „Nesoudim ho. Jasný? Chápu, že má nějaký svoje potřeby a přeju mu to. Fakt. Jenom, když mi z ní neplánuje udělat macechu. To by mě trochu sralo."

Tak to rozhodně neplánuje. Na to můžeš vsadit svého mustanga, hochu.

„Tak jdeme?" kývne hlavou směrem ke svému pokoji.

Ztěžka polknu a začnu se zvedat na nohy. Nemám tušení, co mu povím, ale zcela jistě mě čeká ten nejlepší herecký i scénáristický výkon, mého života, protože pravda to rozhodně nebude.