I.

346 12 20
                                    

,,Jsem doma." Zavolala jsem na celý dům. Nikdo se mi ale neozýval.

,,Tak super, zase jsem doma sama." Řekla jsem si potichu a zakroutila nad tím očima.

,,Říkalas něco, ségra?" ,,Fuj! Jsem se tě lekla." A chytla jsem se za srdce. Bráchu to ale jen rozesmálo. ,,Nic, jen jsem říkala, že jsem doma." Brácha pokýval hlavou a já se vydala k sobě do pokoje.
***
,,Mio!" Zavolala na mě mamka z kuchyně. Rychle jsem seběhla dolu. ,,Ano?" Zeptala jsem se a čekala, co potřebuje.

,,Pojď mi pomoct s večeří a Kuba ti něco chce." Mamka mi nařídila, co mám dělat a mezitím začal Kuba.

,,Přišla mi zpráva, jestli nechceš jet letos zase na mistrovství s letošní 20." ,,Fakt?" Zeptala jsem se nadšeně. Hokej miluju a můj splněný sen byl, když jsem s bráchou jela minulý rok na mistrovství do Halifaxu. A letos mám možnost jet znova? Tak dámy a pánové, to je nabídka, která se neodmítá. ,,Jasně, že chci." Odpověděla jsem okamžitě, pak mi ale došlo, že brácha už tam nebude a vlastně většina kluků už tam nebude.

,,Jo počkej, ty už tam ale nebudeš....bude tam někdo z loňska?" ,,To nevím zatím, ale myslím si, že určitě." ,,Tyjo, tak to ale nevim." ,,Notak Mio, vždyť víš, jak se ti tam líbilo a trenérům ses osvědčila jako skvělá ošetřovatelka." ,,Tak já si to ještě promyslím a dám ti vědět."

Všichni jsme usedli ke stolu kolem šesté hodiny. Měli jsme špagety.

,,Vážně se mi to povedlo." Chválila jsem svojí a částečně mamky práci. Ta se nad tím jen zasmála, ale že by to nebylo dobré říct nemohla.

Po večeři jsem rychle sklidila kuchyň a běžela se učit. Čekaly mě dva testy a moc jsem se na ně ještě neučila, ale do rána času dost.
***
,,Mio! Vstávej." Křikla na mě mamka jako každé ráno, když se nezvedám do pěti minut po zazvonění budíku.

,,Jo, už jdu." Odpověděla jsem ospale, ale rozhodně jsem neměla v plánu vylézat.

Probudilo mě škubnutí.

,,Doprčic, já zaspala!" Zaklela jsem a rychlostí blesku vylítla z postele a běžela do koupelny.

Sprchu jsem nestíhala stejně jako snídani. Byl vůbec zázrak, že jsem nic nezapomněla, zamkla dům a do rekordních dvaceti minut čekala na zastávce na autobus.

Bydlím na okraji Prahy, takže o autobusy není nouze. Jasně, není to jako v centru, ale furt jezdí poměrně často.
                                    
Vystoupila jsem kousek od školy a protože na proti ní je výborná kavárna, neodolala jsem pokušení a zašla si pro moje milované latté.
                                       ***
,,Dobrý den." Vstoupila jsem do třídy asi v půlce první hodiny s kávou v ruce.

,,Ale dobrý den, slečno Brabencová. Koukám, že na spěch jste dneska neměla." ,,Ba jo, měla, ale po cestě se nám rozbil autobus." ,,Ano ano, to kafe to na mě přímo vykřikuje." Řekl učitel ironicky a gestem ruky mi naznačil, abych si sedla do lavice.

,,Ty jsi teda číslo." Zasmála se nad mým vstupem do třídy má nejlepší kamarádka Bára. ,,Znám tě už třetím rokem, ale furt mě udivuješ." Zakroutila nade mnou hlavou a já se zasmála. 
                                    ***
,,Miuš!" Zaslechla jsem svoje jméno mezi davem lidí a začala se zběsile otáčet.

,,Tady jsi." Zastavil mě náš, s Bárou, nejlepší kamarád Ondra.

,,No ahoj! Už jsme mysleli, že je po tobě." Vyčetla jsem mu a objala ho. Ondra byl teď týden nemocný a byla tu bez něj pěkná nuda.

,,No jo, ale už jsem tady živ a zdráv. Jdeš na oběd?" Změnil téma a čekal na mou odpověď.

,,Nejdu, zase nějaký blivajs dělaj." A zatvářila jsem se znechuceně. ,,Fajn, no tak jdu s klukama." Řekl Ondra a v mžiku byl pryč.
                                    ***
Doma jsem měla jeden úkol - napsat Edovi Šalému. Díky bráchovi jsem se s ním seznámila minulý rok v Halifaxu. Byl tam poprvý a my si neskutečně sedli, jenže jakmile jsme se vrátili, náš kontakt pomalu mizel. Ano výdali jsme se a byli jsme v kontaktu, ale já neměla čas kvůli škole a on kvůli hokeji. Proto jsme si postupem času napsali tak jednou za týden, pak za měsíc a teď už pomalu ani to ne.

Mia: Ahoj, tak jak se daří?🙈
Edík: Ahooj, jde to, co ty?🤭
Mia: Taky to jde, akorát jsem dneska zaspala...🫣
Edík: Koukám, že vše je při starém😚
Mia: Jojoo, mám na tebe otázku😨
Edík: Sem s ní
Mia: Pojedeš letos na mistrovství?
Edík: Jo, jedu,proč?
Počkat....ty jedeš taky?
Mia: No to právě nevím, ale mám tu možnost. Potřebovala jsem vědět, kdo pojede😏
Edík: Tak to je úžasný Mii, doufám, že pojedeš🙏😏
Mia: Tak když vím, že tam budeš ty, mohla bych🤭
Edík: No ne mohla, musíš. Bez tebe by to nebylo ono🥺
Mia: Fajn, tak jo☺️ už se na tebe těším🥹
Edík: Já na tebe🤭😚
Zobrazeno

Tak to by bylo. Jsem ráda, že tam Eda bude.
                                   ***
,,Kubí, tak nakonec pojedu. Eda tam prý taky bude." Řekla jsem hned, jakmile jsem na něj narazila.

,,To jsem rád a ostatní jistojistě budou taky." Jen jsem se na něj usmála a pokračovala opět do svého pokoje.

Ještě jsem si zopakovala na testy, co zítra píšeme, hodila si sprchu a s hlavou plnou myšlenek lehla do postele.

Ovšem jediná otázka mi nedala spát.

Co když tam bude on?
—————————
Další kapitolka tu!!😻 Snad se bude líbit a doufám, že tam není moc chyb a překlepů😱 Kdyžtak se předem omlouvám😭

DOBROU NOC💋💋

Láska na leděKde žijí příběhy. Začni objevovat