Láska na ledě

IV.

,,Mio, počkej." Doběhl mě Dali, ale já už se s ním nechtěla bavit, proto jsem šla dál.

,,No tak, zastav." Chytl mě Dali za rameno a tím mě donutil zastavit.

Stála jsem k němu zády a čekala, co tedy přijde.

Otočil si mě čelem k sobě a tím měl výhled na můj obličej, po kterém pomalu stékaly slzy.

,,Nechtěl jsem, aby sis ubližovala. Byl jsem debil a neměl se s tebou rozcházet. Byla to ta největší chyba, kterou jsem kdy udělal. Opravdu se omlouvám." Řekl sklesle, že by mu i jeden věřil a při tom pozoroval mou reakci.

,,Takže teď si myslíš, že se mi omluvíš a všechno bude zase fajn?" Zeptala jsem se stále se slzamy v očích a čekala, co z něj vypadne.

,,Ne, vím, že mi jen tak neodpustíš, ale....co kdybys to alespoň zkusila..." řekl téměř neslyšně a s úšklebkem se začal přibližovat.

Věděla jsem k čemu tohle povede. Sice jsem byla naštvaná, ale nějaká část ve mně mu chtěla odpustit a furt ho měla ráda.

Věděla jsem, že bych měla zakročit, ale neudělala jsem to a nechala ho, aby spojil naše rty.

Jemně a nejistě přejel svými rty po těch mých a opět se odtáhl. Podíval se na mě.

Zvedla jsem k němu oči. Nevím, co se ve mně změnilo, ale lehce jsem se usmála. To ho jen utvrdilo v tom, že si se mnou prakticky může dělat, co chce.

Dali mě ale dále pozoroval. Bylo mi jasné, o co mu jde. Chce abych ho políbila já.

,,Vím, že toho budu litovat, ale tohle mezi námi nic nemění." Řekla jsem tiše a přitáhla si ho k sobě.

,,To je mi jasné." Řekl s úšklebkem a já spojila naše rty.

Dali mě jemně natlačil na zeď a svými rty se přesunul na můj krk. Lehce jsem vzdychla.

,,Bože..." řekla jsem zadýchaně ,,já tě nesnáším."

Dali se mi zhluboka podíval do očí, pak se usmál a opět se vrátil k mému krku.

Zanedlouho jsem si ho ale přitáhla do polibku.

,,Ahojte lidi, nerad ruším, ale trénink začíná, Dali." Vyrušil nás nějaký Daliborův spoluhráč.

Polekaně jsme od sebe odskočili a já se snažila zklidnit moje splašené srdce od vzrušení, ale i leknutí.

,,Pamatuj Dvorský, tohle nic nemění." A rychle jsem zmizela.
                                       ***
Kluci už měli po tréninku a my akorát čekáme až bude večeře.

,,Tak povídej Mio, dlouho jsme se neviděli. Co je nového a trochu víc to rozveď." Ptal se zvědavě Eda a Jirka jen přikyvoval. Ostatní kluci byli samozřejmě taky zvědaví, ale moc mě neznají, takže si spíše povídali mezi sebou.

,,Jo všechno v pohodě. Nic moc nového se nestalo. Ve škole jsem pořád mezi nejlepšími, to vám může Maty potvrdit, a od léta všechno stejný." Poslední věta byla mířena na věci ohledně Daliho.

Všimla jsem si, že mě Adam zaujatě poslouchal.

,,Tak to je jedině dobře." Zaradoval se Eda a obejmul mě kolem ramen. Z druhý strany se hned přidal Tom. Musela jsem se zasmát a objala jsem je nazpátek.

,,Jsem ráda, že vás mám, kluci." Ti jen přikývli a objetí zesílili.

,,Nechcete si ještě něco zahrát, než bude večeře? Nebo něco pustit?" Zeptal se po chvíli ticha Eda.

,,Napadá tě něco?" Zeptala jsem se ho.

Začala probíhat diskuze, co bychom mohli dělat, ale nikdo nevymyslel žádný kloudný nápad. Spíše se z toho stávala hádka o něčem úplně jiném.

,,Tak to ale není vůbec pravda." Začal se bránit Eda. ,,Ale je." Začali se postupně přidávat i ostatní kluci. ,,Mio, že to není pravda. Že to dám?" Dožadoval se Eda mého spojenectví.

,,A co? O čem se bavíme?" Zeptala jsem se zmateně.

,,O tom, že prý nedám hattrick." Vysvětlil mi a čekal, co odpovím.

,,Já nevím..." snažila jsem se být nestranná.

,,Tak vidíš, i Mia si myslí, že to nedáš." A takhle pokračovala hádka dál.

,,Kluci, už bysme měli jít na večeři." Přerušila jsem jejich hádku a do nich jako když střelí. Ani jsem nemrkla a už jsem byla v pokoji jen já a Adam.

Oba jsme se vydali do jídelny.

,,Takže premiantka na gymplu, jo?" ,,Asi už to tak bude." A zasmála jsem se. ,,Jak ses vlastně dostala ke zdravotnictví, když jsi na gymplu?" ,,Vždy se mi to hrozně líbilo. Starat se o lidi a pomáhat jim. Bohužel jsem na to přišla až po skončení prváku a přecházet na zdrávku se mi nechtělo, tak jsem si alespoň udělala kurz." Řekla jsem podle pravdy.

,,Tak to abych se co nejdřív zranil." Řekl potichu Adam, ale já ho slyšela, až jsem se z toho zakuckala. Oba jsme se začali trošičku červenat a téměř v tichosti došli do jídelny.

Večeře byla celkem dobrá. Měli jsme buchtičky s krémem. Tohle jídlo miluju a docela se jim i povedlo.

Po večeři jsme šli každý na svůj pokoj. Já jsem se osprchovala, připravila do postele a s notebookem a seriálem na Netflixu jsem ulehla do postele.

Ale hlavou se mi neustále honily myšlenky o tom, co vše se stalo. Hlavně o Dalim...
—————————
Tak zlatíčka, omlouvám se, že včera kapitola nevyšla, proto teď ráno😩 Snad se bude líbit a zítra zase další. Možná🙈♥️