XXIV.

197 7 12
                                    

Dneska kluci hrají zápas proti Kanadě. Nechci říkat, že jim nevěřím, ale přece jen je to Kanada a člověk nikdy neví, co od nich čekat. Jsou zákeřní a nevyzpytatelní.

Neměla jsem vůbec na spěch, tak jsem se rozhodla zajít do fitka, které je tady na hotelu.

Všichni kluci šli hned po snídani na trénink a já se dneska rozhodla s nima nejít. Pokud dneska vyhraje Kanada, je pro nás dnešek posledním dnem tady. Proto si chci dopoledne užít po svém.

Procházela jsem klidným ranním Göteborgem, když mě vyrušil zvonící telefon.

,,Ahoj, děje se něco?" ,,No ahoj, můžeš mi prosím tě vysvětlit, co tam vyvádíš?" Spustil Kuba a ani nebral v potaz mojí otázku. ,,Co vyvádím? Já nic nedělám." Chtěla jsem vysvětlení. ,,Mio, otrava krve? Co se sakra stalo?" Ptal se zděšeně. ,,Jo tohle...to je na dlouho a navíc to není podstatný. Jsem v pořádku a to je hlavní." Zamumlala jsem rychle a doufala, že to nebude dál řešit. ,,Jsem rád, že jsi v pohodě, ale otrava krve se nestane jen tak, takže?"

No hezký a co mu na to mám jako říct teď?

,,Kubo, nech to být. Byla jsem blbá..." ,,Takže z tebe to nedostanu. To je jedno zjistím to od kluků" ,,Oni to taky neví." Rychle jsem mu skočila do řeči. ,,Ty mi chceš říct, že jsi byla v nemocnici a ty drbny nevyzvídali proč?" Ptal se nevěřícně.

Teď jak nad tím přemýšlím, tak je vážně divný, že nevyzvídali.

,,Jo, je to divný, ale nevyzvídali." ,,Tomu nevěřím, ale stejnak zavolám radši Edovi nebo Tomovi, ti rozhodně vědí všechno." Věděl. ,,Jo, tak to si dělej co chceš bratříčku, stejně ti to nevymluvím."

S Kubou jsme kecali ještě dobrou čtvrt hodinu a pak se rozloučil se slovy, že mu začíná trénink.

Ohledně jeho výzvědů, s tím nic neudělám. Jediný co, tak můžu doufat, že během našeho hovoru a následujícího tréninku zapomene.
***
,,Ahoj zlato, tak jak sis užívala dopoledne?" Objal mě Adam zezadu, když jsme se všichni potkali na obědě.

,,No parádička, byla jsem ve fitku a projít se." Usmála jsem se na něj.

,,Takže jako lepší než kdybys byla s náma, jo?" Zaslechl nás Robin a přidal se do konverzace.

,,Hnedle jo, ale být ve společnosti s váma se nic nevyrovná." Zasmála jsem se a s jídlem šla ke stolu. ,,Přesně tak!" Spokojeně se oba usmáli a zamířili za námi.

,,A co trénink? Jste ready na Kanadu?" ,,Trénink dobrý, ale na Kanadu nebudem připravení nikdy." Odpověděl mi Jirka a tímhle se rozjela debata o tom, jaké jsou šance, že by Kanadu porazili. Tohle debatování nám vydrželo až do konce oběda, kdy už nás i trenéři museli dostat pryč z jídelny.

,,Hele, šanci vyhrát nad Kanadou máte, sice asi malou, ale máte." Zakončila jsem tuhle debatu a každý jsme šel k sobě do pokoje.

Nevěděla jsem, co dělat, ale vzhledem k tomu, že pokud kluci prohrají, zítra letíme domu, takže jsem si šla něco málo pobalit. A i kdyby vyhráli a my tu byli ještě tři dny, aspoň mi pak balení nebude trvat tak dlouho.

Z mého soustředění mě vyrušil zvuk přicházející zprávy. Okamžitě jsem chňapla po mobilu a hledala, kdo mi píše.

Adam: Co děláš?
Mia: Nic moc, trochu balím, abych toho pak neměla moc...co potřebuješ?😋
Adam: Říkám si, že bych tě zašel navštívit🤫
Mia: A kvůli tomu mi píšeš?😂 Moje dveře jsou ti kdykoliv otevřené, tak proč tu ještě nejsi?🤔🤭
Adam: BĚŽÍM!😏😘

Láska na leděTahanan ng mga kuwento. Tumuklas ngayon