Láska na ledě

XVII.

Zase jsem to udělala. Všechno se opakovalo. Říznu se, nastane skvělý pocit, pak mi dojde, co jsem to zase provedla a ve spěchu si zavazuju ruku obvazem. Nic se nemění.

Měla bych se přestat litovat. Teď už mi to k ničemu není, to zaprvé a zadruhé, kluci budou mít zápas, takže bych si měla pohnout.

Hodila jsem na sebe mikinu, tepláky, upravila vlasy a v rychlosti namalovala, abych vypadala jako člověk a nikdo se mě nelekl.

Nikoho jsem nikde neviděla, tak jsem usoudila, že kluci i trenéři už budou na stadionu.

Šla jsem chladným Göteborgem a přemýšlela nad vším, co se stalo mezi mnou a Adamem.

Proč jsem si ho vlastně pouštěla k tělu? Původně to měl být kamarád, ale trochu se to změnilo. Asi...asi jsem se do něho zamilovala. Kdyby to jen nebyl hokejista... Ani bych neměla nutkání přemýšlet nad tím, že je možná dobře, co se mezi náma stalo. Alespoň ten náš vztah nemusím zničit já.

Vůbec jsem si nevšimla, že mě tyhle myšlenky doprovodily až ke stadionu. Už tady byla spousta lidí a já tak nějak nevím, kam mám jít.

,,Prosím vás, můžu projít? S dovolením..." zkoušela jsem se procpat mezi ty lidi, abych se dostala ke klukům, ale všichni se najednou roztáhli a mě projít nenechali.

Super, tak asi budu čekat, než si všichni sednou na svá místa, abych já mohla projít.

Zanedlouho se to tady uvolnilo, takže jsem mohla projít.

,,Dobrý den, máte lístek?" Zastavil mě u vchodu chlap. ,,Eeh, já patřím k hokejistům, já nejsem divák." Vysvětlila jsem mu, ale on mi, soudě podle jeho výrazu, nevěřil.

,,To by mohl říct každý, slečno. Pokud k nim patříte, měla byste mít průkazku." Sakra, ta průkazka! No, tak dnešek mi opravdu nepřeje.

Na chlapa jsem se jen usmála a šla stranou.

Za chvíli má zápas začínat a já budu asi jen poslouchat a odhadovat z chodby, kdo vede a kdo prohrává.

,,Mio? Co tady děláš? Proč nejsi u kluků?" Ozval se za přepážkou mě známý hlas.

,,Dali? Co ty tady? Nemáš už být na ledě?" Zeptala jsem se a opět se mi vrátila naděje, že bych se tam přeci jen mohla dostat.

,,Já teďka nehraju, ale řekneš mi už, co ty tady?" ,,No, já přišla dýl a tady" ukázala jsem na chlapa ,,mě nechce pustit, protože jsem si zapomněla tu průkazku, že patřím ke klukům."
,,Ty si jednou zapomeneš hlavu" zasmál se ,,pojď."

Něco řekl tomu chlápkovi a světě div se, ale on mě tam pustil. Moc nadšenej nebyl, ale dostala jsem se dovnitř.

,,Děkuju." Poděkovala jsem Dalimu. ,,Nemáš zač a teď už běž za klukama, myslím, že tě hledaj." Mrkl na mě, já se usmála a pospíchala za nima.

,,Tyjo, kdes byla?" Všiml si mě jako první Eda, který seděl na střídačce. ,,Nechtěli mě pustit dovnitř." ,,A jak ses sem teda dostala?" Zeptal se, k mému údivu, Adam. ,,Dali mě sem dostal." On přikývl, ale mě neušlo, jak se zatvářil.

Seděla jsem u nich na střídačce a bedlivě pozorovala, jak všichni hrajou.

Dlouho jsem neviděla hrát Daliho, ale šlo mu to. Hodně mu to šlo. Dal asi 2 góly a ještě několik asistencí. Kdyby byl v našem týmu, byla bych teda radši, ale co se dá dělat.

Slováci nakonec vyhráli, ale rozhodně na tom měl velký podíl právě Dali.

Kluci začali opouštět led a šli se převlíkat do šatny.

,,Klucíí, i když jste prohráli, vedli jste si skvěle." Snažila jsem se jim zvednout náladu.

,,Nevedli Mio, nevedli. Jsou to Slováci..." začal Adam. Překvapilo mě, že on na mě zase promluvil, ale urážet nikoho nebude.

,,Hele, přestaň je urážet. Nejsou nijak podřadní." ,,Jasně, že se jich budeš zastávat, já totiž zapomněl, ty tam máš Dvorskýho." Vyplivl tak odporně, jak kdyby jen z toho slova mohl něco chytit.

,,Co to zase plácáš?!" ,,Pravdu. Vždyť je to tvůj skvělý přítel, který září na každým rohu. Se divím, že vůbec ztrácíš čas s námi a nejsi už dávno s ním." ,,Děláš si srandu? Já s ním nic nemám, je to kamarád. A víš co? Jo, září na každým rohu, protože mu to vážně jde, měl by sis z něj vzít příklad a začít na sobě víc makat, chlapče. Možná pak vyhrajete." Oplatila jsme mu stejně hnusně jako on. Je fakt, že to bylo hnusný, ale na druhou stranu, vážně mu to moc nešlo, takže mi jeho neúspěch náramně hrál do karet.

Na Adamovi bylo vidět, že tohle nečekal a ostatní kluci zřejmě taky ne, ale já nejsem tak hodná, jak si zřejmě Adam myslel. Nenechám někoho urážet mě ani lidi na kterých mi záleží.

Dýl už jsme tu neměla ani státní a rozhodla jsem se zajít za Dalim.

,,Ahojky, šlo vám to." Pochválila jsem je, když stáli před šatnou už převlečení.

,,Díky" usmáli se na mě ,,ale mysleli jsme, že budou větší konkurence." ,,Hele, tohle byl jen špatný začátek, nepodceňuj je." Odvětila jsem a doufala, že říkám pravdu.

,,To je jasný, kluci jsou dobří. Příště už je určitě výhra jejich." Připojil se k nám Dali a dal mi ruku kolem ramen. ,,Přesně tak." A koukla jsem mu do očí.
                                    ***
Po zápase za mnou klasicky chodili kluci s bolístkama.

,,No Mio, dneska v tý šatně s tím Adamem, bylo to nutný?" Zeptal se mě Tom a Eda vedle něj přikyvoval a poslouchal.

,,Hele bylo. Prostě už si o sobě myslí moc a mě už to zkrátka nebaví." Odpověděla jsem jednoduše. ,,Dobře, asi úhel pohledu, ale respektuju." Odpověděl Tom. No co, potřeboval slyšet pravdu.

,,A co ruka?" Zajímali se po chvíli. ,,Jo je to lepší." Přidala jsem úsměv a doufala, že mi uvěří. ,,Další řezání se konat nebude ani nekonalo, že?" ,,Jasně, nemám žádný důvod v tom pokračovat." Odpověděla jsem a snažila se nebýt nervózní.

Ještě chvíli jsem s klukama kecala, pak jsme šli spolu na večeři a po ní jsem šla opět na můj pokoj.

Nic jsem nedělala, jen jsme pustila film a zanedlouho upadla do říše snů.
———————
Heyy, lidičky, nová kapitolaaaa😍! Asi to trochu Adam i Mia přepískli😬 jooo a co se týče Daliho gólů a asistencí, to jsem si vymyslela🥹

TAK KRÁSNOU DOBROU NOC🤭💋