Skřípot pneumatik. Ječení rezavých železných kol. Syčení propíchnutého balónu bezvládně visícího ve vzduchu jako hadrová panenka. Troubení sirény. Zlověstné švihnutí nože. Poklidné poslední vydechnutí.
Existuje tolik způsobů, jak zemřít. Tahle myšlenka mě napadne právě ve chvíli, kdy nastupuju do vlaku. Přijde mi na mysl, jak je zvláštní, že trávíme dny, týdny a měsíce děláním nespočtu věcí a přitom nám nedochází, že každá z nich může vést k našemu pádu. Podzimní slunce mi dnes vypaluje tu krutou pravdu do tváře. A já pomyslím na všechny mrtvé. Na nadějné lampionky, jež zhasly příliš brzy. Na staré duše, které důstojně prošly krok za krokem touhle zemí.
Na lidi, kteří to vzdali. Kteří svůj lampion dobrovolně zničili. Netuším, zda je mám nenávidět, nebo litovat. Litovat, protože nenašli jinou možnost, jak žít dál ve světě, který jim neustále podkopával nohy. Nenávidět, protože se rozhodli vzít si to, za co jiní bojují zuby nehty, aby si udrželi. V konečném výsledku je to možná směs obojího.
A jak ujíždím dál a dál, napadne mě poslední myšlenka: Já nikdy nebudu ta, co ten boj vzdá. Je mi jedno, jak moc to bude bolet. Je mi jedno, jak moc bude moje srdce krvácet. Jak těžké bude nadechnout se – znovu a znovu a znovu. Život mi dal jen jeden lampionek. Možná je zalátovaný po celé délce a šířce, ale to neznamená, že nemůže doletět dál než ty ostatní.
Postarám se o to, abych důstojně prošla životem krok za krokem, a teprve na sklonku posledního vydechnutí předám lampion své věčné přítelkyni, jež ho vyšle na nesmrtelnou pouť.
Lidé přece musí být odvážní. Nemůžeme se vzdát.
-a.g.
YOU ARE READING
Je to ve hvězdách
General FictionOdlišnost. Osamělost. Láska. Přátelství. Hloubka. Pravda. Svoboda. Dívka, která vypráví tento příběh, je spoustou věcí. Držitelkou nespočtu tajemství, toužebnou cestovatelkou milující moře, čaj a knihy, nebo také nadějnou osobou, která se v dnešním...
