Je to ve hvězdách

OHŇOSTROJ NADĚJE

Třetí den poté, co jsem utekla před vlastním srdcem do jiné země i naprosto odlišného, zvláštně exotického světa, jsem se najednou přistihla, jak s unavenými chodidly zabořenými do chladivého, měkkého písku, stojím na téměř opuštěné pláži, jež usíná pod půlnočně inkoustovou oblohou. Přistihla jsem se, jak opatrně a fascinovaně kráčím zpět do usínajícího proudu vody, jako kdybych nevědomky vyslyšela zvláštní neznámé volání, jež v parném ovzduší kolem zanechávalo sotva patrné stopy šeptající o malých touhách.

Zrádné city mě opět zastihly nepřipravenou. Šikovně jsem se jim dokázala vyhýbat skoro čtvrtinu dne – a přitom naivně uvěřila, že bych tento závod mohla vyhrát. Že bych zvládla předběhnout své srdce. Alespoň jednou jedinkrát. Jenže je stále míle napřed a moje nohy se neustálým během unavují víc a víc.

Zaplula jsem zpátky pod hladinu a nechala citům volný průchod. Vlny mi chladily rozpálené tělo a já se zčistajasna cítila jako stará zaseknutá gramofonová deska, zadrhávající se na jednom sledu slov, která se nikdy nezměnila a nejspíš ani nezmění.

Kéž by... kéž by... kéž by...

Kéž bychom se na ten západ slunce mohli podívat společně. Kéž bych tomu neúprosnému pražícímu slunci čelila s ním. Kéž bychom každou přicházející vlnu sjížděli bok po boku. Kéž by nás svět nerozdělil jinými lidmi, překážkami a tolika lety. Zdají se jako temná propast, do níž padám den co den. Klidně bych dopadla až na samé dno, vědouc, že dopadneš vedle mě.

Kéž by... Možná... Kdyby nebylo...

Toto jsou možná ta nejkrutější slova na světě. I vlny a obloha se mnou souhlasí. Pověděly mi to v momentě, co jsem k nim vyslala přání, abychom tady mohli být oba spolu.

A nevím, třeba jsem jen obyčejná naivní holka omotaná šlahouny slepé lásky, ale jakmile zdánlivě odnikud vystřelil ohňostroj a barevné květy rozzářily nebe, moje srdce opět naplnila naděje a můj dech se znovu stal dechem.

Možná.

Kéž by.

- a.g.