Je to ve hvězdách

KOŘENY V BOLESTECH

Zapomněl na mě. Zapomněl.

To slovo mi rezonuje v mysli jako směs do sebe zamotaných zvonů, a já jsem otupělá, otupělá. Je bizarní, jak rychle můžete přejít z pocitu nebeských výšin k naprosté, prachsprosté prázdnotě. K ochromené díře vykotlané v hrudi nešikovně zpracovaným pazourkem. K pocitu, že se s každým krokem vypařujete z povrchu zemského.

Zírám přímo před sebe a jdu vpřed. Sleduji ubíhající krajinu a prakticky cítím čas plynoucí dál.

Nečeká na mě.

Nikdy nečeká.

Zapomněl na mě.

Zapomněl.

Nepláču.

Něco uvnitř se porouchalo.

Nějaké součástky přestaly fungovat.

Netuším jaké, ale důležité nepochybně byly. Ale já nepláču. Jezero slz spí letním spánkem a on jej neprobouzí. Nepláču. Ne. Jen sedím, ve zpocených dlaních svírám lem šatů, jež pro mě skýtají nepopsatelný význam, a roztěkaně upírám oči všude, jen ne do tváří ostatních. Spatřili by to ponížení. Zklamání, smutek, rozdrcená očekávání. Spatřili by to všechno, protože se ty emoce zakořenily příliš hluboko a já jim to dovolila.

Zapomněl na mě. Kolikrát v životě mi tahle věta ještě podrazí nohy? Měla jsem to čekat? Ano, měla. Bylo to vepsané v našem osudí, jenže já ho odmítla číst, jelikož jsem věděla, co tam najdu.

Nečekala jsem to. A přesto mi temný hlásek v hlavě říká, že jsem to nemohla nečekat, a dobře to vím.

-a.g.