Láska podle melodie

5. Kapitola

„Takže, potřebuju koupit sešity." Řeknu a podívám se na seznam, který jsem si rychle sepsala.

„ Jasně."

„ Mraky per."

„ Jasně."

„ A k tomu čtyři tužky, tři zvýrazňovače, gumu, sešívačku, kružítko, lepidlo, nůžky a jeden šanon." Fíha, na jeden nádech.

„ Tři zvýrazňovače?" Zeptá se mamka a podívá se na mě.

„ Ano."

„To jsi řekla náhodně?"

„ Ne, to není náhodně."

„A jak jsi přišla na číslo tři?"

„Dva se mi ztratí, jeden mi zbude." Jednoduché, ale prosté.

„Pěkně promyšlený." Usměje se a pokývá hlavou. „Takže, tady máš sešity -"

„Ty jsou růžové."

„Máš ráda růžovou."

„Nechci růžové. Do seriózní školy potřebuji seriózní papír."

„Papír je papír."

„Ne v Lighthallu."

„No tak dobře. Tady máš seriózní papír." Řekne a podá mi zelené sešity. „A tady máš melancholické zvýrazňovače, ufňukané tužky a maniodepresivní pera."

„Já už se tebou nikdy nepůjdu nakupovat," řeknu naoko naštvaně, ale v duchu se směju. „Tak ukaž." Popadnu košík a vydám se k pokladně.

♫

Cesta domů uteče rychle. Doma hned v předsíni skopnu lodičky a běžím se nahoru převléct. Celý den jsem nic nejedla, tak si nachystám alespoň topinku a uvařím pořádný hrnek kafe. Sotva se dám do jídla, pípne mi na mobilu SMSka. Píše mi Chris, jestli pojedu zítra ráno autobusem. Odpovím, že jo a domluvíme se, kdy se pro mě staví. Jakmile naberu trochu sil a doplním krevní cukr, sednu k počítači. Devět žádostí o přátelství. Prvních osm potvrdím, u posledního se zastavím. Sebastian. Už, už chci kliknout na Ignorovat, ale vteřinu předtím, než to udělám, můj mozek rozhodne jinak a kliknu na Potvrdit. Zbláznila jsem se, to je jisté.

Začnu si vyhledávat informace o Shakespearovi. Podle Wikipedie to byl úžasný člověk. Autor Romea a Julie, Hamleta, Snu noci svatojánské a ještě neskutečného množství dalších děl. Ale podle několika jiných zdrojů ani neexistoval. Nebo byl ženská. Nebo cvok. Možná i všechno dohromady. Neexistující, cvokatící ženská. Dobrý námět pro novou hru. Počkat, nebyl to Hamlet? Tam něco takového bylo. Ale Hamlet byl chlap. I když, kdo ví?

Těch informací je nepřeberné množství a netuším, které budeme potřebovat. Za zoufalství napíšu Chrisovi.

Ahoj Chrisi, potrebovala bych pujcit poznamky o Shakespearovi, muzu se stavit pro tvoje? Jenom bych si je okopirovala. Predem dekuju :)

Obratem mi odpoví, že je doma a můžu se pro ně stavit. Chůze k němu mi nezabere ani deset minut. Když zazvoním na zvonek, otevře mi Chrisův táta.

„Dobrý den pane Handersone, jdu za Chrisem. Potřebuju si půjčit poznámky do školy." Řeknu a usměju se.

„Jistě, ehm... Mio." Vzpomene si po chvilce. „Pojď dál, Chris je nahoře ve svém pokoji." Dodá a ustoupí stranou, abych mohla projít.

„Děkuju," řeknu, protáhnu se kolem něho a zamířím ke Chrisovu pokoji. Po schodech nahoru, druhé dveře vpravo. Zahlédnu na zdi fotografie a jedna mi padne do oka. Je na ní mladá světlovlasá žena držící v náručí asi dvouletého chlapečka. Poznám v něm Chrise. Má ten stejný nevinně vypadající kukuč jako teď. Ta žena musí být Chrisova maminka. Z fotografie vyzařuje pohoda a klid, ale zároveň nějaká forma smutku.