Láska podle melodie

42. Kapitola

„Tak co dnes plánujete?" Zeptá se mamka ráno u snídaně, zatímco si na toast maže silnou vrstvu másla. Má to štěstí, že je jednou z těch, kteří smějí sníst cokoliv a nepřiberou.

„Půjdeme se projít po okolí." Řeknu a naberu si na vidličku trochu vajíček. „Chci Benovi ukázat školu a také naši oblíbenou kavárnu." Musím uznat, že tentokrát se taťkovi snídaně opravdu vydařila. Běžně nevaří, ani on a ani mamka, ale když už se do toho někdy pustí, stojí to za to.

„A co Chris a Darren, půjdou s vámi?" Vyzvídá znovu a ukusuje svého toastu.

„Dneska ne, jedou na prázdniny do Norfolku. Ale koncem týdne se vrací, takže potom něco podnikneme." Dořeknu a mrknu na Bena, který způsobně sedí u stolu v jídelně a snaží se tvářit nenápadně, jenom aby se vyhnul výslechu. Zná moje rodiče tak dlouho, jako zná mě a moc dobře ví, že jakmile se mamka začne na něco ptát, jenom tak neutichne.

„A co Sebastian?" Zeptá se významně a povytáhne jedno obočí.

„Co je s ním?" Opáčím nenuceně.

„S ním se nesejdete? Pochybuju, že ten jede do Norfolku s nimi." Mamka si mě zkoumavě prohlíží a za jejími slovy se skrývá víc, než je ochotná přiznat. Cítí stejně jako já, že setkání Bena a Sebastiana nedopadne dobře. Jenom taťka klidně sedí na svém místě a snídá. Zřejmě je mu skrytý smysl té otázky úplně neznámý.

„S ním se uvidíme odpoledne, už je to domluvené." Odpovím prostě a snažím se na sobě nedat znát nervozitu. Když mi včera večer volal, malinko jsem mu zatajila, že tu Ben je. Byla jsem příliš unavená na to s ním diskutovat, a také jsem potřebovala více času na přemýšlení, jak z toho co nejlépe vybruslit a zařídit, aby to neskončilo katastrofou.

„Vážně?" Mamka překvapeně zvedne hlavu.

„Proč se pořád tak divíš, Grace? Teď od své snídaně zvedne hlavu i taťka a poprvé po celé půlhodině nám začne věnovat pozornost. „Ben a Sebastian si určitě budou skvěle rozumět, nemám pravdu?"

S mamkou se po sobě pobaveně podíváme. Chudák táta, kdyby tak věděl, jakou blbost právě řekl.

„Nevidím v tom žádný problém. Určitě z nich budou brzo nerozluční přátelé." Znovu se zaměří na svou snídani a ujde mu tak můj tichý výbuch smíchu. Každopádně by mě ale potěšilo, kdyby to bylo tak, jak řekl. I Ben nevypadá zrovna přesvědčeně o hladkém průběhu dnešního odpoledne, ale aby mě ještě víc nevyděsil, radši se soustředí na svou slaninu.

♫

„Ty každé ráno chodíš do školy pěšky?" Zeptá se překvapeně Ben, když procházíme Angelsville hezky po svých.

„Většinou jezdím autobusem nebo autem, zastávám ale názor, že když to tu chceš poznat, musíš si to pěkně projít metr po metru." Usměju se proti slunci a pokračuji. „Navíc je dnes sobota, což znamená, že autobusy spíš nejezdí, než jezdí."

„Máte tu docela horko." Podotkne Ben a rozepne si bundu. „Proti Keene úplná Havaj."

„A to je další důvod, proč jít pěšky." Opravdu už slunce vytahuje všechny svoje zbraně a teď hřeje jako o závod. Zachvěji se nad představou, že touto dobou v Keene ještě mrzne. Nechtělo by se mi tam teď ani omylem.

„Tak tohle je moje škola," opíšu rukama oblouk a snažím se zabrat celou budovu a část pozemků.

„Páni," vydechne překvapeně a spadne mu brada. „Tak to je opravdu snobárna."

Ze srandy ho praštím do ruky, abych jej vrátila na zem. „Ještě jednou tomu řekneš snobárna a - " Nenapadne mě nic, co bych mu mohla provést, tak radši zmlknu a místo toho navrhnu: „Chceš jít blíž?"