Láska podle melodie

69. Kapitola

„Nechám se otestovat," vpadnu do místnosti o tři dny později.

„Ale no tak, všichni už víme, že jsi chytrá," odpoví mi bleskurychle Sebastian a trochu se v posteli napřímí. „Testy už nejsou potřeba."

„Ne ty hloupý," zamumlám a opatrně se posadím na okraj postele, abych mu neublížila. Všudypřítomné pípání přístrojů už jsem pomalu přestala vnímat. I nemocniční pach jako by začal slábnout, ale spíš jsem si na něj už jenom zvykla. Trávím tu skoro každou minutu každého dne. „Nechám si udělat testy, jestli bych byla vhodnou dárkyní," shrnu a čekám na jeho výraz. Nechci si to připustit, ale tuším, co přijde.

„Tak to ať tě ani nenapadne," Sebastian se prudce pohne a obličej se mu zkřiví bolestí. Přístroje kolem se rozpípají. „V žádném případě tě nenechám podstoupit tak těžkou operaci."

„Ale uvědomuješ si, že ti to může zachránit život?" zvýším trochu hlas.

„A ten tvůj to může značně ohrozit," vyštěkne protiargument.

„Šance, že ti včas najdou dárce, je velmi malá a já nevydržím jenom tak nečinně přihlížet, jak den za dnem trpíš a dochází ti čas. Musím něco udělat," vezmu ho za ruku, do které nemá zavedenou kanylu, a pevně ji stisknu. „Sebastiane, prosím, dovol mi být nějak nápomocná."

„Proč po mně nemůžeš chtít něco, co neohrozí tvůj život?" zašeptá a upře na mě zarudlé oči. Bělma má zbarvené do žluta, ale stopy pláče se tím neschovají. „Jsi to nejlepší, co ve svém životě mám a nemůžu dopustit, aby se ti něco stalo."

„Jenomže já nemůžu přijít o tebe," zašeptám také a oči se mi zalijí slzami. „To nejhorší, co se mi může stát, je tě ztratit. Dovol mi jít na ty testy."

„Dobře," odpoví po chvíli. „Ale slib mi, že když budeš vyhovovat, ještě si o tom se mnou promluvíš."

„Slibuju. A když ne -"

„Tak se o tebe nebudu muset bát," usměje se a na chvíli vypadá jako ten starý známý Sebastian. Sebastian před tím vším.

♫

„Mám to, mám to, mám to," jásám nadšeně a vyskakuji aspoň pět metrů do vzduchu.

„Cože? To není možné!" vyskočí Sebastian jako čertík z krabičky a sebere mi papír, který třímám v ruce. „Ty se musela nějak podplatit, nebo něco podobného!" zkoumá podrobně každý milimetr papíru i modrý inkoust. „Určitě je to nějaký podvrh," nastaví list proti světlu.

„Žádný podvrh to není, je to naprostá pravda," řeknu pyšně.

„A co to bylo za chlapa? Seděl vůbec v tom autě s tebou?"

„Ano, byl tam celou dobu a na konci mě ještě pochválil," odpovím a zářím jako sluníčko. To, že mi spíš vyhuboval, že se nekoukám do zrcátka každé dvě vteřiny a skoro jsem srazila další nebohou stařenku, však zamlčím.

„Já si s ním budu muset snad promluvit," zbledne Sebastian a plácne se přes čelo. „Asi mu úplně hráblo!"

„Žádné promlouvání, jde se. Chci být co nejdříve doma."

„Jsem na tebe hrdý, Lizzie," zvážní Sebastian, přitáhne si mě do náruče a políbí do vlasů. „Ale všichni živí i neživí tvorové by stejně radši měli začít chodit kanály..."

...

„Myslíš, že by tě vaši o prázdninách pustili na týden z domu?" zeptá se mě Sebastian, když kráčíme z kina k autobusu.