Láska podle melodie

59. Kapitola

„Je neuvěřitelné, že už za tři týdny končí škola," povzdechnu si a utrhnu několik stébel trávy. Ležíme natažení v zahradě a vychutnáváme si slunečné počasí.

„Máte už nějaké plány na léto?" ozve se Chrisův hlas zprava.

„Tak daleko moje plány nesahají. Nejsem si ani jistý, co budu dělat pozítří," zamudruje Sebastian.

Všichni se opatrně zasmějeme. Spousta lidí neví, co budou dělat ještě i ten den večer, ale o Sebastianovi to platí jinak. Jeho stav se může podle doktorů ze dne na den změnit, a to ne ve všech případech k dobrému. Natáhnu se doleva po jeho ruce a přitáhnu si ji k sobě. Podaří se mi zachytit jeho pohled a vyloudím na tváři úsměv.

„Zvládneme to," zašeptám tak, aby nás kluci neslyšeli. Natáhne ruku a pohladí mě po odhaleném břiše. Tam, kde se jeho prsty dotknou mé kůže, mi zůstane příjemné mravenčení.

„Kdo jde ještě do vody?" začne se Chris rychle zvedat. Plavky mi ještě ani nestihly pořádně uschnout, ale červnové slunce je tak ostré, že se pod ním úplně rozpouštím.

„Běžte sami," řekne Sebastian, „za chvilku přijdeme." Poťouchle se na mě usměje.

„Máš strach?" lehnu si na bok, abych na něj lépe viděla. Sebastian mě napodobí.

„Trošku," přizná po chvíli. „Ale ne o sebe."

„A o koho?"

„O tebe," řekne a zahledí se mi do očí.

„O mě se bát nemusíš."

„Já vím, že ne. Ale bojím," pořád se na mě soustředěně dívá. „Slib mi Mio, že ať se se mnou stane cokoliv, půjdeš dál. Slib mi, že nepřestaneš žít svůj život přesně tak, jak jsi měla naplánované ještě před tím, než jsi mě poznala."

„Sebastiane," natáhnu ruku a pohladím jej po tváři. „Nic ti slibovat nebudu, protože všechno bude v pořádku. A ty u toho budeš."

„Mio, slib mi to," naléhá dál.

„Dobře," povzdechnu si. „Kdyby se teda náhodou stalo, že se tu objevili mimozemšťani a odnesli tě, nebo se zčistajasna otevřela zem a pohltila tě – což je u tebe mimochodem dost možné, slibuju, že se přes to přenesu a půjdu dál," dokončím dramaticky.

„Tak jsem to nemyslel," plácne se do čela a položí se do trávy.

„Vždyť já vím," napůl si na něj lehnu, až mám obličej jenom pár centimetrů od toho jeho. „Jenom teď nechci myslet na nic zlého,"

„Nechci, aby ses potom trápila," odhrne mi vlasy z čela.

„Víš sám moc dobře, že to už je nemožné," políbím jej na špičku nosu. „Copak bys nebyl ani trošku smutný, kdybys zjistil, že mi nechybíš?"

„Když to podáš takto," zamyslí se. „Tak jinak. Můžeš být smutná nějaký čas – dejme tomu dva měsíce. A potom vyjdeš ven, s úsměvem na rtech a budeš šťastná. Ne že to budeš jenom předstírat. Doopravdy budeš šťastná a budeš dál žít svůj život."

„Tak dobře," přikývnu. „Pokusím se."

„Miluju tě, Mio," zašeptá a přitáhne si mě k sobě ještě blíž.

„Taky tě miluju," usměju se a znovu ho políbím. Nemůžu uvěřit, že jsme zabili tři předlouhé týdny zbytečnými hádkami, a připravili se o tolik společného času.

„Chceš ale říct, že kdyby mě odnesli mimozemšťani, ani by ses mě nepokusila zachránit?" pokusí se Sebastian odlehčit náladu.

„Aby pak odnesli ještě i mě a dělali na nás pokusy? Ne děkuju," odvětím.