Láska podle melodie

19. Kapitola

Prázdniny začaly. Konečně zase chvíli žádné brzké vstávání. Odpoledne si doma uvařím pořádný hrnek čaje a zalezu s knížkou pod deku. Pořád však myslím na dnešní dopoledne. Nedokážu jej dostat z hlavy.

Venku se setmí neskutečně brzy. Kolem půl šesté mě vytrhne ze čtení ťuknutí na okno. Podezřívavě se vyhrabu z houpačky a protáhnu si ztuhlé nohy. Teprve potom vyhlédnu ven. A tam na chodníku stojí Sebastian a chystá se hodit další kamínek. Když mě však spatří v okně, svěsí ruku a tvář se mu rozzáří úsměvem. Pootevřu okno a ihned mě ovane ledový vzduch.

„Co tu děláš, Sebastiane?" Slabě na něj zavolám do tmy.

„Pojď se projít." Zaškemrá a odhodí zbytek kamínků.

„Copak my nemáme zvonek?" Zeptám se místo odpovědi.

„Takhle je to přeci romantičtější." Zasměje se.

„To jsme v nějaké Shakespearově tragédii? Nebo románu od Austenové? Nemám ti třeba ještě uvařit čaj a zahrát na klavír?" Někde vzadu v hlavě se mi na okamžik propojí synapse, v příští chvíli je to však pryč.

„Lociko, Lociko, spusť své vlasy." Zarecituje Sebastian.

„Ahá, tak teď jsme dokonce v pohádce Na vlásku, Evžene." Zasměji se. „Chameleona ovšem nevlastním. Ale pánvička se tu někde najde, tak pokud chceš riskovat a lézt do věže oknem, prosím. Ale mám pocit, že on kamínky do okna neházel." Rozesměji se ještě víc.

„Vidíš a v tom je ta chyba. Kdyby to udělal, mohl si ušetřit pořádnou bolest hlavy." Rozesměje se také. „Pojď se projít, prosím." Zaškemrá znovu.

„Vždyť je hrozná zima." Zachvěji se a přitáhnu si mikinu blíž k tělu.

„Tak se obleč. Počkám. Prosím, Lizzie."

„Dej mi deset minut." Usměju se po krátkém přemýšlení a zavřu okno.

Jako blesk si obleču džíny a teplý svetr. Prohrábnu si rukou vlasy a opravím make-up. Dole si nazuju vysoké kozačky a obleču kabát. Nasadím si svou oblíbenou čepici s velkou bambulkou. Třeba nezmrznu. Našim řeknu, že jdu za Chrisem a rychle vyběhnu z domu.

Sebastian se opírá o strom a čeká na mě. „Sluší ti to." Řekne, když se k němu přiblížím.

„Kam chceš jít?" Strčím si ruky do kapes, a podívám se na něj.

„Můžeme jenom tak chodit." Rozhodí rukama. Vydá se směrem k parku a já jej následuji. Po chvíli spolu srovnáme pomalý krok. Nakonec si sedneme na houpačky, přesně na ty stejné, kde jsme seděli před nějakou dobou.

„Veselé Vánoce." Řekne, z kapsy saka vytáhne malou krabičku a podá mi ji.

Zarazím se. „Já pro tebe nic nemám," řeknu omluvně.

„Ty už jsi mi dárek dala." Hřejivě se usměje. Povytáhnu obočí na znamení, že nerozumím, co myslí. „Otevři to," řekne místo vysvětlení.

Rozvážu fialkovou stuhu a opatrně krabičku otevřu. Na hebkém podkladu v ní spočívá stříbrný náramek s malou kopretinou uprostřed.

„Jak víš..." Chci se ho zeptat, jak ví, že mám ráda kopretiny, on mě však přeruší.

„Vím toho víc, než si myslíš, Lizzie." Podívá se na mě a pak se ještě zeptá. „Líbí se ti?"

„Je nádherný. Ale Sebastiane, to nemůžu přijmout." Natáhnu ruku s krabičkou k němu.

„Dost, chci, abys ho měla. Je to dárek a ten se nevrací. Je pro tebe." Podívá se na mě a ruku posune zpátky ke mně.

„Děkuju," zašeptám a vytáhnu jej z krabičky.