Láska podle melodie

Sebastian XVI.

Znovu projdu Magnoliovou až skoro na konec. Zastavím se kousek od Miina domu a obezřetně pozoruji okolí. Auto na příjezdové cestě nestojí, a ani v garáži jej skrz okno nezahlédnu, ale nejsem si jistý, zda je to dobře nebo ne. Znamená to totiž, že její rodiče nejsou doma, ale také nemusí být doma ani ona, nebo se mohou každou chvíli vrátit.

Shrábnu z trávníku trochu sněhu a uplácám z něj pořádnou kouli. Namířím na okno a hodím. Čekám pár minut a představuji si, jak se v okně objeví Miina hlava. Vlasy jí povlávají kolem hlavy a ve tváři má překvapený úsměv. Moje představy se však po pár minutách rozplynou, protože okno zůstává i nadále zavřené a její rozesmátý obličej nikde. Zkusím to znovu. Tentokrát hodím o něco prudčeji, avšak ani to nepřinese požadovaný efekt. Mia pořád nikde.

S plným odhodláním dojdu až na verandu a zazvoním. Několik minut marně čekám na odezvu, zevnitř domu se však neozvou žádné kroky a dveře zůstávají neprodyšně uzavřené. Rozhlédnu se po ulici a potom si to namířím kolem domu tam, kde podle předchozích zkušeností tuším obývací pokoj. Nahlédnu oknem dovnitř a zklamaně konstatuji, že všechno je na svém místě a perfektně uklizená a světla jsou zhasnutá. Že by odjeli?

Vrátím se zpátky na chodník a znovu se rozhlédnu ulicí. Perfektně upravené domy, bílé ploty, opečovávané květiny a stromy, dokonalý trávník bez jediného nedostatku. Napadne mě, jak moc se sem nehodím. Lizzie ano. Ona do takového světa báječně zapadá. Perfektní panenka v perfektním světě. Jenom já si tu připadám jako vetřelec. Zatřepu hlavou, abych tu myšlenku z ní vyhnal, nezdá se však, že by to nějak pomohlo. Pořád ji vidím v těch bílých šatech s věnečkem ve vlasech a dokonalým úsměvem na rtech. Zkusím si představit sám sebe vedle ní, ale vůbec se tam nehodím. Opravdu jako vetřelec.

Pokračuji dále ulicí, protože se mi ještě nechce vracet a zároveň mi mrznou nohy, když jenom tak postávám, a snažím se na ni nemyslet. Kde jen ale může být? Přece jenom jí to není vůbec podobné. Nikdy by někam tak nezmizela, aniž by se mi o tom nezmínila. Nejspíš jeli jenom nakupovat a brzy se vrátí.

Koutkem oka zahlédnu v jednom z oken pohyb. Na malou chvíli se mě zmocní pocit, jako by mě někdo pozoroval. Zaměřím se na ten dům, v žádném z oken se už však nic nepohne, a tak to nechám být. Pomalu se loudám zase zpátky a tentokrát se ani neobtěžuji s házením čehokoliv do okna a přímo zazvoním. Tohle se ale Mia nesmí za žádnou cenu dozvědět. Že jsem tak porušil svůj zvyk a dokonce jsem na ni dvakrát zazvonil. Ani tentokrát se však nic nezmění a dveře se neotevřou.

Zklamaně se vydám domů. Sotva vejdu do předsíně, skopnu boty a zamířím si to rovnou ke kuchyni. Z ledničky vytáhnu colu a kousek pizzy od včera a ve svém pokoji sebou plácnu na postel. Ani se neobtěžuji rozsvěcováním světla a okamžitě vezmu do ruky mobil. Maličko překvapeně zkonstatuji, že je online a odvážím se jí napsat.

Sebastian: Ahoj :) Kde se touláš?

Zatímco čekám na odpověď, sednu si za stůl a zapnu laptop. Konečně asi po pěti minutách mi přijde odpověď.

Mia: Ahoj :) U prarodičů v New Hampshire.

Tak ta se tak rychle nevrátí. Pro jistotu si na mapách vyhledám New Hampshire, jenom abych se ujistil, že je to opravdu tak daleko, jak si myslím. Nejradši bych si jednu vrazil. Jak jsem mohl tak naivně předpokládat, že by celé prázdniny strávila tady, aniž by navštívila svůj minulý domov. Nasadím milý tón.

Sebastian: Docela jsem se vyděsil, když jsi mi dneska neotevírala. Myslel jsem, že jsi na mě naštvaná.

Mia: Nejsem, o to se bát nemusíš. Já jsem se ti nezmínila, že sem pojedu?