My Absolute Master(Akashi Seijuro fanfikce)

část 1:Koupil jsem tě

Z pohledu Akane

„ Hey, Akane! Přemýšleli jsme, že by jsme šli na zmrzku, chceš jít s náma?" zeptal se mě jeden spolužák

„Omlouvám se, ale nemůžu. Mám něco na práci" omluvila jsem se a odmítla jejich nabídku

„Hmm, zase?" vzdychl , ale před tím než jsem stihla něco říct, někdo mi napsal

‚Musíme si o něčem promluvit. Mohla by jsi hned přijít domů?' Zamračila jsem se, protože rodiče mi tolik nepsali. Měla jsem ještě pár minut, než půjdu do práce, tak jsem si řekla, že bych to stihla

„Jsem doma! Mami, tati! Mohlo by to být rychlé? Opravdu potřebuju být za chvíli v práci!" vešla jsem dovnitř, ale nikdo tu nebyl.

„To je divný... že by tu ještě nebyli?" došla jsem ke stolku a našla obálku na mém stole.

„Pro Akane...?" Otevřela jsem obálku a nemohla jsem věřit tomu, co tam bylo napsáno.

„Deset, sto, tisíc, sto milionů.... Sto padesát milionů..?!" začala jsem se třást, když jsem zjistila že to byl dluh a dole bylo napsáno: ‚Trošku jsme začli sázet a dostali jsme se do dluhů a tak nás napadlo, že jediný způsob jak se dluhů zbavit, bylo to, že tě prodáme na trhu!' Byla jsem opuštěná, sama čelit lidem, co si pro mě přijdou, aby mě prodali na trhu, kvůli rodičům a jejich sázkám.

„Hej! Otevři!" Slyšela jsem někoho bouchat na dveře, zpanikařila jsem, že už jsou tu. Co budu dělat? Jestli mě chytí... tak určitě zemřu! Moc jsem nemyslela a už jsem běžela k zadnímu oknu našeho domu. Nad ničím jsem nepřemýšlela, když jsem byla bez dechu, schovala jsem se za keř. Když jsem se pokoušela dostat svou energii zpátky, přemýšlela jsem nad tím, co se před chvílí stalo. Popravdě jsem nebyla překvapená, že tohle udělali.

Když nad tím popřemýšlím, už to bylo 10 let, co si mě vzali. Když mi učitelka řekla, že mám rodiče, byla jsem šťastná.... myslela jsem, že už konečně budu mít někoho, komu budu říkat mami a tati. Ale bylo to obrovské zklamání. Vzali mě k sobě jen kvůli tomu, aby měli nějakého sluhu. Nutili mě pro ně získávat peníze.... Používaní mě na to aby si na mě vybili vztek.... bylo to už 1 měsíc, co jsem naposledy viděla jejich tváře. 10 let je taky doba, kdy jsem naposledy viděla toho červenovlasého kluka Sei-chan... opravdu jsem litovala toho, že jsem se nemohla vrátit.... Nechtěla jsem, aby se na mě tak zvaní rodiče zlobili... řekla jsem si, že když se jim nezalíbím, tak mě by opustili. Když mi moji „ rodiče" řekli, že jedem do Tokya, neodmlouvala jsem... nebo jsem spíš nemohla.

„Musím ho vidět! Sei-chan mě potřebuje!" spolka jsem tyto slova hluboko do mého srdce a dělala jsem všechno co mi řekla...i když toho teď lituju....Proč si mě vzali tokový lidé? Proč jsem je poslechla a radši neběžela za ním.... Kdybych se tak mohla v ten den otočit... chci se vrátit do té doby, co jsem s ním byla.... Měla jsem ho opravdu ráda.... Byl moje první láska... ale neměla jsem právo milovat.... Hluboko jsem ho zranila.... Potřeboval moji pomoc, ale já jsem sobecky utekla, protože jsem se bála... opustila jsem ho... zatřásla jsem hlavou a začali mi téct slzy. Proč bych se stále měla topit v minulosti. Už ho stejně nikdy neuvidím... ale kdyby ano....tak bych se mu chtěla omluvit... chci se k němu vrátit a zůstat s ním navždy.

„Našli jsme tě" okamžitě jsem vzhlédla a spatřila dva muže. Zpanikařila jsem a začala hledat cestu, kam utéct, ale jeden z nich mě hrubě chytil za ruku.

„Ani nepřemýšlej nad tím, že bys utekla! Dlužíš nám velký prachy!" zasmál se ďábelsky

„Je celkem roztomilá, ta se prodá dobře!" uchechtl se jeden z nich a než jsem stihla zpracovat to co řekl, už jsem před sebou neviděla.