Cheater

Kapitola I.

Hodiny na radnici právě odbíjely poledne, sluneční paprsky dopadaly na náměstí v šestém kraji pod úhlem jen o trochu menším než devadesát stupňů. Dnešek nebyl jen tak nějakým obyčejným dnem, jakých jsou v roce desítky, ba dokonce stovky, kdepak. Tento den s sebou nesl velký černý stín, každoročně dopadající na dvanáct krajů Panemu. Stín útlaku, nesoucí s sebou jen strach, utrpení a smrt.

Zvuk jednotlivých úderů zvonu radničních hodin se nesl přes celé náměstí, které zajisté muselo zaujímat plochu o rozloze několika kilometrů čtverečních, aby dokázalo pojmout celé obyvatelstvo kraje zaměřeného na dopravu. Na tomto rozlehlém prostranství panovala atmosféra, která by se svojí hustotou dala přirovnat ke skutečně kvalitnímu domácímu jogurtu, a s každým dalším úderem zvonu houstla ještě o něco více.

Uprostřed levé strany širého prostoru se nacházelo podium, před nímž stály, v řadách, ohraničených bílými páskami, vyrovnané podle věku děti od dvanácti do osmnácti let. Zbylou plochu zaujímali obyvatelé, kteří měli to štěstí a momentálně se nacházeli v jiné věkové skupině, a po stranách se ve slunečním světle leskly bílé krunýře mírotvorců, jako vždy připravených zasáhnout proti případným nepokojům či pomoci na podium vzpírajícímu se splátci.

Těžko říci, co se obyvatelům kraje právě honilo hlavami. Když jste se na tu masu lidí zadívali, mohli jste spatřit spoustu vylekaných tváří, potichu prosících, aby los nepadl na ně či na jejich příbuzné. V očích některých lidí se zračil vztek nad vlastní bezmocí a tichý vzdor vůči nenáviděné vládě. Našli se i tací, kteří dokázali nasadit stejný neproniknutelný výraz, jakým matou své soupeře ostřílení hráči pokeru, ti ale patřili mezi to nejméně početné procento.

Nutno poznamenat, že Jean-Luc se řadil výhradně k těm prvním. Stál na místě, hleděl kamsi do prázdna a snažil se být co možná nejméně viditelný. Že mu to bude platné jako opilému mapa, pokud vylosují jeho jméno, si zřejmě neuvědomoval. Ruce měl stisknuté jako by se modlil a téměř neslyšně odpočítával údery zvonu, „...devět, deset, jedenáct..." po vyřčení tohoto čísla zatajil dech, jako by každou vteřinou očekával konec světa, „dvanáct," hlesl, když dozněl poslední úder. Zraky všech přítomných se obrátily k podiu, na němž se skvěla dvě osudí plná lístků se jmény.

Jakmile zvon umlkl, na podium vystoupila žena, o jejímž oděvu říci, že byl poněkud extravagantní, by bylo hrubě nedostačující. Šaty tyrkysového zbarvení, načechrané jako jakási jedovatá šlehačka, lodičky stejné barvy, na podpatku tak vysokém, že by zděsily snad každého ortopeda. Na obličeji vrstva make-upu tak silná, že kdybyste dotyčné dámě přejeli po tváři prstem, zanechali byste v ní rýhu hloubkou se takřka rovnající Mariánskému příkopu. Celému jejímu zjevu nasazoval korunu účes mající zřejmě připomínat vlny na moři rozbouřeném přinejmenším tornádem síly F5. To vše dokonale kontrastovalo s šedými budovami kraje a nevýrazným oblečením jeho obyvatel. Kapitolské uvaděčce se na tváři zaleskl úsměv vlastní některým chovancům psychiatrických léčeben, avšak jeho bělost by se dala přirovnat spíše k závějím čerstvě napadnutého sněhu, dosud nepotřísněného venčícími se psy.

„Zdravím šestý kraj!" zvolala nepříjemně zvonivým hlasem. „Vítejte na každoroční sklizni..." započala nacvičený výstup, který tu předváděla rok co rok pokaždé stejně, pouštění lživého filmu nevyjímaje. Mnozí lidé na náměstí převraceli oči v sloup nebo se raději pokoušeli zaměřit pohledem téměř neviditelné částečky poletujícího prachu. Jean-Luc jen zavrtěl hlavou, za jiných okolností by jistě pronesl kyselou poznámku o cirkuse, teď na to však neměl ani pomyšlení.

Po skončení filmu přešla tyrkysová dáma rádoby ladným krokem k jednomu z osudí. „Tak začněme!" zvolala nadšeně, jako by měla vylosovat výherce v loterii. „Jako obvykle nejdřív dámy." Opět se usmála a dala tak na odiv svůj dokonale vybělený chrup, poté zašátrala rukou v té spoustě lístků, až nakonec jeden uchopila a vytáhla. Co se jí v té chvíli honilo hlavou, jestli vůbec něco, ví snad jen ona sama. Rozložila lístek a nahlas, výrazně artikulovanou řečí přečetla jméno letošní splátkyně: „Jeanette Girardot!"

Tmavovlasá dívka, věkem tak okolo šestnácti let, po celou dobu Kapitolančina projevu nespouštěla pohled ze špiček svých bot, tedy pokud se ty rozšmajdané věci na jejích nohách daly botami nazývat. V okamžiku, kdy zaslechla své jméno, strnula jako nepřipravený student, jenž byl vyvolán k tabuli. Děti kolem ní se začaly rozestupovat, aby jí umožnily přímý přístup k podiu. Dívka semknula rty a ruce sevřela v pěsti, aby si nikdo nevšiml lehkého třasu zmítajícího právě zmíněnými částmi těla. Nutno podotknout, že její snaha nesla kýžený výsledek. Navenek působila klidně a sebejistě, avšak pokud by jí někdo pohlédl přímo do očí, které nadále klopila k zemi, všiml by si v nich nefalšovaného děsu. Pomalu ale jistě vykročila tam, kam si nikdo z jejího kraje nepřál býti pozván. Vystoupala po nevysokých schodech nahoru, stoupla si k jedné straně podia a teprve nyní zvedla hlavu a pohlédla na své spoluobčany zpříma. Poté, jako blesk z čistého nebe, ani ona sama netušila, kde se v ní ta náhlá odvaha vzala, prudce zdvihla ruku a ukázala gesto tří vztyčených prstů. V té chvíli z ní čišela nenávist vůči Kapitolu, síla a vůle bojovat. S vlasy rozevlátými větrem, výrazem ve tváři pevným jako skála, odhodláním a nadějí z ní čišícími připomínala sochu zobrazující výjev z dob Francouzské revoluce.

Já bych měl pro Kapitol výmluvnější gesto. Pomyslel si Jean-Luc, přemýšlejíc nad významem toho, co dívka činila. Tak nějak věděl, že ono gesto je nějakým způsobem rebelské, ale proč tomu tak bylo a kdo a při jaké příležitosti ho používal, mu zůstávalo záhadou. Sám se nad tím podivil, nebyl sto si vysvětlit, kde k tomu přišel a jak na to zapomenul.

Pravdou bylo, že ani sama Jeanette si významem onoho gesta nebyla jistá o nic více než Jean-Luc. A pokud se ptáte, jak ji tedy napadlo ukázat zrovna tři vztyčené prsty, budete se muset spokojit s odpovědí, že ji k tomu nabádalo cosi uvnitř, snad podvědomí, snad něco úplně jiného.

Jeanette mezitím ustoupila o pár kroků tak, aby byla v jedné přímce s oběma osudími, snad jen ona si všimla, jak nenávistným pohledem ji zpražila žena z Kapitolu. Ta se mezitím již přesunula ke druhému osudí, majícímu tvar akvária pro zlatou rybku, opět dala na odiv bělostný chrup, zabořila ruku mezi moře lístků a jeden vylovila.

Jean-Luc napjatě sledoval, čí jméno přečte a jediné, na co v tu chvíli dokázal myslet, bylo, aby se splátcem nestal on. V momentě, kdy se ta barevná kreatura nadechovala k přečtení jména, upřel na ni prosebný pohled, jako by snad mohla vědomě ovlivnit výsledek losování.

„Jean-Luc Lefévre!" rozlehl se náměstím vyřčený rozsudek. Jean-Luc tomu nemohl uvěřit. Ne, to není přesné. On tomu odmítal uvěřit. „V téhle fázi se obvykle probudím..." zašeptal si pro sebe, stále doufaje, že se jedná o hodně ošklivou noční můru. Tohle přeci nemohla být pravda, je to jen jeden lístek, jeden z tisíců. O jak malou pravděpodobnost se jednalo, jak nepatrná byla šance, že vyberou zrovna jeho? On to nepočítal. Věděl jen, že byste ji směle mohli považovat za nulovou. A přesto se to stalo. Navzdory tomu, že se to zdálo zhola nemožné. I když čísla celou dobu hrála v jeho prospěch. Přes všechny ty možnosti a pravděpodobnosti, přes to všechno se to stalo a už se to nemohlo odestát. A jemu zkrátka nezbývalo, než se smířit s krutou realitou. Marně se snažil zklidnit své srdce bijící jako na poplach, ovládnout třesoucí se ruce a pohnout nohama, které se mu v přítomné chvíli zdály těžší než olovo.

Zatnul zuby, na pár sekund pevně zavřel oči, doufal, že když tohle udělá, okolní svět přestane existovat. Jenže se zmýlil. Když potom oči opět otevřel, jeho nohy už se nezdály tak těžké, vykročil tedy vstříc svému osudu. Krok za krokem, přičemž každým z nich se ocital blíže a blíže neodvratnému. Každý krok byl pro něho kilometrem, čas jako by přestal plynout, jako by všechno kolem ztrácelo jasné obrysy. Na těch několik desítek děsivých sekund tu byl jen on a ta cesta. Jako poslední vzdálenost, kterou je ještě třeba ujít, poslední kroky, které je třeba učinit, a poslední příkaz, který je třeba vykonat. Ač se jednalo teprve o začátek toho, co přijde, ač ještě nebylo rozhodnuto, kdo přežije a kdo ne, navzdory tomu všemu si Jean-luc připadal, jako by šel pod gilotinu.