Cheater

Kapitola II.

Rychlovlak uháněl krajinou rychlostí tak vysokou, že se výhled z okna měnil na jakousi směsici barevných šmouh, kdybyste to vyfotili a následně podle fotografie namalovali obraz, mohli byste se to pokusit prodat kapitolskému turistovi s tím, že se jedná o originál nějakého uznávaného malíře. Ačkoli venku toho moc k vidění nebylo, tím spíše ne při dosavadní rychlosti, Rachel od ubíhající krajiny nemohla odtrhnout zrak. Cosi v té změti všemožných barev ji zřejmě natolik fascinovalo, že se její mysl nemínila stočit k čemukoliv odlišnému. Jinými slovy měla v hlavě vymeteno jako ve školních lavicích v době letních prázdnin. Na tváři se jí zračil široký úsměv, světle modré oči jí jiskřily radostí a ukazováčkem levé ruky si nepřítomně hrála s neposlušným pramínkem svých blonďatých vlasů. Nelze říci, že by se v jejím případě nejednalo o běžný stav, nicméně za současných okolností by se tomu leckdo podivil.

Celý vlak byl velice dlouhý, možná až příliš, vzhledem k počtu cestujících. To si Marco uvědomil, když procházel všechny ty prázdné, luxusně zařízené vagóny. Již nepočítal, kolikátým kráčel teď. Šestým? Sedmým? Kdo ví... a stále nepotkal ani živáčka. Ačkoli byl směr jeho chůze opačný ke směru jízdy, nedělalo mu téměř žádné problémy držet rovnováhu, což přičítal vysoce stabilnímu podvozku. Došel na konec vagónu, avšak nenašel zde dveře vedoucí do následujícího, nacházel se právě na konci celého vlaku. Prosklenou stěnou mohl pozorovat rychle ubíhající koleje a okolní vegetaci slitou v jedinou zelenou skvrnu. V té chvíli si něco uvědomil, a sice, že se s největší pravděpodobností jedná o jeho poslední cestu. Cestu, ze které není návratu. Vidět Kapitol a zemřít. Pomyslel si s notnou dávkou hořkosti. Hledě na scenerii před sebou se pousmál, ačkoli, jak sám uznal, nebylo čemu. Po chvíli usoudil, že stát proti směru jízdy na něj nepůsobí zrovna nejlépe, rozhodl se proto vydat se zpět a nejlépe najít nějakou společnost, ať už by se jednalo o kohokoliv. Moc dobře věděl, že pokud zůstane sám, nedokáže se ubránit chmurným myšlenkám, útočícím na něho jako na lovnou zvěř.

Fotobuňka zareagovala na pohyb a otevřela tak posuvné dveře do dalšího vagónu. Prošel jimi a naskytl se mu pohled na plavovlásku sedící na jedné z měkkých prostorných sedaček. „Ahoj," pozdravil ji a pokusil se o úsměv, „můžu si přisednout?" otázal se.

Ze soustředění ji vytrhl něčí hlas. Pohlédla na člověka, jenž na ni mluvil. Toho chlapce už někde viděla, jen si nemohla vzpomenout kdy a kde. Kdyby jí v té chvíli někdo řekl, že to bylo před pár hodinami na sklizni, zřejmě by jen pokrčila rameny. Rachel nepatřila mezi nejchytřejší lidi, tedy velmi mírně řečeno. Mám-li to povědět přesněji, byla mentálně trochu zaostalá. Neřešila, kdo to je, jen se usmála a v odpověď na jeho dotaz přikývla. „Taky jedeš na výlet?" zeptala se prostým tónem.

Marco si v té chvíli pomyslel, že si z něj ta holka tropí žerty. „Jasně, na výlet," odvětil s lehce ironickým podtónem v hlase, který ovšem splátkyně nezaregistrovala. „Jak se s tím srovnáváš?" vznesl dotaz, jakmile se posadil naproti ní a zpříma jí pohlédl do očí, jako by se v nich snažil najít odpověď.

Rachel bezstarostně pohodila hlavou. „Srovnávám?" Chvíli trvalo, než si v hlavě sesumírovala význam toho slova. „S čím?" tázala se nechápavě. Vždyť srovnat by se měla s nějakou nepříjemnou situací, ovšem na výletu neshledávala nic nepříjemného ani znepokojujícího.

Kéž bych to bral takhle klidně... pomyslel si chlapec, netušíc pravý důvod jejího jednání, nehodlal se však vzdát. „Copak ty se ani trochu nebojíš?" nadnesl otázku. Ne že by snad byl nějaký poserot, nicméně strach se o něho pokoušel. Pravda, Marco byl sice profík, byl vycvičený přímo do her, měl oproti spoustě ostatních splátců nepopiratelné výhody, to však nic neměnilo na tom, že se mu do her nikdy příliš nechtělo. Mlhavě si vzpomínal na své spolužáky z akademie, mnozí by dali nevím co za to, aby byli vybráni. On však dával přednost klidu domova ve čtvrtém kraji. Proč tedy do her vybrali jeho a ne někoho z nich? Bylo to nanejvýš nespravedlivé. Nespravedlivé a nelogické. Jenže jak věděl, splátci se losovali, nevybírali. Tedy, mohli se přihlásit dobrovolně... Vtom se zarazil, nedokázal pochopit, proč se nikdo z oněch horlivých adeptů tedy nepřihlásil. Zdálo se mu to přinejmenším podivné. Z myšlenek ho však vytrhla Rachel.

„Strach z výletu?" opáčila nechápavě, měla sice strach ze spousty věcí, z pavouků, hadů, z výšek, ale žádný výlet ji tedy neděsil, to by mohla klidně odpřísáhnout.

„Počkej," přestával se chytat, „copak ty si fakt myslíš, že jedeme na výlet?" zeptal se, zněl tak šokovaně, jako by se právě dověděl, že auto, které nedávno splatil, se zřítilo z útesu na řadu pěkně ostrých kamenů.

„No a kam jinam bychom měli jet?" dostalo se mu odpovědi ve formě otázky. Rachel se stále usmívala, jako by byla skutečně přesvědčena, že jedou na školu v přírodě. Bez jako by, ona o tom byla přesvědčená. Když se nad tím zamyslela, což ona nedělala moc často, došla k závěru, že to jinak být nemůže. Vybrali ji přece, vybrali ji jako výherce nějaké losovací soutěže. Tu scénu si bůhvíproč zapamatovala velmi dobře, stála na podiu, usmívala se na celé kolo a nadšeně mávala obyvatelův svého kraje. Pak byla ve vlaku, v krásném, perfektně vybaveném rychlovlaku, tyto důkazy jí stačily pro závěr, že jede skutečně na výlet.

Povzdechl si. Je blbá nebo navedená? Ať tak či tak, rozhodl se ji poučit o vážnosti situace. „Tak mě poslouchej," chtěl ji oslovit jménem, jenže si uvědomil, že si ho nepamatuje, „tenhle vlak nás na žádnej podělanej vejlet neveze," hned první větou jí zničil iluze, tak započal své vysvětlování. „Veze nás na Hladový hry, což je... no, o přesným průběhu tě poučej v Kapitolu, ale co ti chci říct je, že se z her vrátí jen jeden člověk. Jeden ze čtyřiadvaceti, chápeš?" vkládal do projevu více naléhavosti, než by bylo zdrávo, jenže na plavovlásku to zřejmě nemělo požadovaný efekt.

„Aha," přikývla, stále s úsměvem, jak vidno, ani trochu se jí to nedotýkalo. „A kde budou ti ostatní?" zeptala se opět pro ní tak typickým bezvýrazným hlasem. Je vážně tak hloupá nebo si z něho dělá blázny?

Marcovi už ale docházela trpělivost. „Mrtví!" zakřičel na ni. Při tom slově se sám zachvěl. I když byl profík a měl tak o něco větší šanci na výhru, dokázal si spočítat, že ani tak se nejedná o příliš povzbudivé procento. První fázi si ještě dovedl jakž takž představit, všichni profíci, jako obvykle, uzavřou spojenectví a budou společně masakrovat zbytek splátců. S touto etapou se ještě dokázal smířit. Pravda, zabíjet se mu nechtělo, ale copak má na výběr? Problém spočíval v tom, že tu stále vyvstávala jedna otázka, která mu jako červotoč vrtala hlavou. Co pak? Co až všechny ostatní pozabíjejí? Dovedl si to dost živě představit. A ani za mák se mu to nelíbilo.