Cheater

Kapitola III.

Zapadající slunce vrhalo zlatavou záři na osamělou železniční trať vedoucí skrz rozsáhlou travnatou pláň. Okolní krajina se již nořila do večerního oparu, prodchnutého slunečními paprsky. Naoranžovělé světlo dopadalo na vrcholky stonků trávy poseté kapkami rosy, v nichž se lesklo jako ryzí zlato, vytvářejíce tak překrásnou scenérii. Vlak tudy svištěl svou standardní rychlostí, znemožňující pořádně si vychutnat výhled. Výjev za okny přesto oba splátce uchvátil, ať už byl jakkoliv rozmazaný, stále v sobě nesl onu posmutnělou, nostalgickou náladu, jež se vpíjela hluboko do duší mladých pasažérů.

Jeanette se zadívala přímo na zlatý kotouč životodárné hvězdy, v té chvíli přestala vnímat okolí, rozhovory svých spolucestujících, hukot klimatizace nad hlavou, dokonce i nepatrné drncání vagónu. To vše šlo absolutně mimo ni. Padl na ni smutek, v jejích očích se cosi zalesklo a poté si ve formě slzy našlo pomalou klikatou cestu přes její tvář až k bradě, odkud ukápla na modrou chlupatou látku, jíž byla potažena sedačka. Ale kdo by se díval pozorně, dokázal by v jejím pohledu zachytit ještě něco, lítost nad tím, že musela opustit svůj kraj, nad celým Panemem, nad vším, co se kdy mohlo stát a vinou jediného vytaženého lístku už nikdy nestane, nad tím, že opouští...

Zajisté si dovedete představit ten pocit, když jdete po ulici, cestě či něčem podobném a znenadání narazíte do neviditelné bariéry, bránící vám v dalším postupu k vašemu cíli. Tak přesně tohle Jeanette pocítila při svém pokusu vybavit si, koho vlastně zanechala doma v kraji. Vznášela se příliš vysoko v oblacích a někdo jí přistřihl křídla, tedy spíše ji prudký náraz do průsvitné křišťálové bariéry donutil vrátit se na zem. Na zlomek sekundy to pocítila naprosto zřetelně, tehdy by to dovedla popsat do nejmenšího detailu. Existovalo to jen v jejích myšlenkách a přitom jí to připadalo až neskutečně hmotné a pravé, téměř jako by se toho mohla dotknout. V tom jediném momentě by přísahala, že přesně ví, co to záhadné cosi představuje a také že se z vlastní vůle rozhodla s tím nebojovat. Hned v další chvíli ale netušila, že kdy k něčemu takovému vůbec došlo, odeznělo to rychlostí, kterou by běžný člověk považoval za nemožnou. Zavrtěla hlavou, již neměla tušení ani nad čím to vlastně přemýšlela, jen slza stékající jí po tváři byla důkazem toho, že se nejspíše jednalo o dosti smutnou záležitost.

Pohlédla na Jean-Luca, který právě s přesností chirurga preparoval tenký plátek jamónu ibérico, zaujatě pozorovala, jak ostrý nůž precizně odděluje to, co kdysi bývalo svalovou tkání, od tukové tkáně tvořící v mase spletitý systém bílých žilek. Vzhledem k jejich předešlému životu v poměrně chudém kraji to zhodnotila jako poněkud neadekvátní. Chystala se ho oslovit a optat se na důvod jeho počínání, včas si ale uvědomila dosud nezaschlé cestičky po slzách na svém obličeji. V rychlosti se utřela kapesníkem, načež se pokusila vysmrkat alespoň minimální množství hlenu, aby tak zakryla pravý způsob využití čtverce bělostné, nyní již lehce znečištěné látky. „Co to s tou šunkou děláš?" otázala se, věnujíc zmíněné potravině významný pohled.

Upřeně hleděl na své ruce, v současnosti pracující na odstranění tukové složky z jinak zcela vynikající šunky. Držel své myšlenky u přítomného momentu, nedovolil ani jediné z nich odběhnout do minulosti či budoucnosti, přesto se ani on nedokázal vyvarovat pohledu na rozmazanou, avšak zdánlivě neměnnou krajinu. Onen nepříjemný hryzavý pocit si provrtal skulinku i k jeho mysli, on se jím však nenechal ovládnout ani na sekundu, pevně zavřel oči, odvrátil hlavu zpět k obsahu svého talíře, až teď si dovolil zraky otevřít. Zdárně pokračoval v operaci a během několika málo sekund již napichoval vidličkou kousek čistého masa. Než jej však stačil přiblížit k ústům, vyrušila ho Jeanettina otázka. Pohlédl na ni trochu jako na pitomce, není se však čemu divit, nechápal, jak se mohla ptát na něco tak samozřejmého. „Copak to není jasný?" odvětil taktéž otázkou.

Musela připustit, že svůj dotaz neformulovala zrovna přesně. „Chtěla jsem se zeptat proč to děláš," opravila znění otázky a tázavě nadzvedla obočí.

Podle jeho úsudku bylo vysvětlení nasnadě, Jeanette to ale zřejmě viděla jinak, nezbylo mu proto nic jiného, než jí to prozradit. „Protože mi ten tuk nechutná," odvětil, pro něho se jednalo o naprostou samozřejmost.

Ona však s odpovědí spokojena nebyla. „No myslela jsem to spíš tak..." nedopověděla to, a to z jediného prostého důvodu. Najednou si nebyla s to vzpomenout na své předchozí myšlenky, téměř jako by jí někdo nebo něco úmyslně přetrhlo nit, „...ale nic," zakončila slepou linii. „Taky se ti do her nechce, co?" pokusila se nějak zamluvit své předchozí škobrtnutí.

Jean-Luc se to rozhodl přejít, jako by se nic nestalo, jako by nic nebylo vyřčeno, dokud ho však její další věta tvrdě neusadila zpátky do nepohodlného studivého křesla reality. Myšlenky na události předchozí i budoucí se na něho začaly valit jako utržená lavina a způsobily mu nepříjemné sevření v oblasti dutiny břišní, přesněji v místech, kde se nalézá žaludek. „A komu taky jo?" položil dotaz tentokrát on, snaže se ony nechtěné myšlenky zahnat zpět tam, kam patří.

„Profíkům," odpověděla okamžitě, téměř automaticky a pokrčila rameny. „Jak já je nenávidím," procedila mezi zuby, již při zmínce o profesionálních splátcích zaťala ruce v pěsti.

„To asi každej normální člověk," odvětil neúčastně Jean-Luc, jenž opět získal plnou kontrolu nad tokem svých myšlenek. „Mimochodem, tohle se ti povedlo," řekl s náznakem smíchu v hlase a ukázal gesto tří vztyčených prstů, které Jeanette ukazovala na sklizni. Při té příležitosti si vzpomněl na otázku, již si tenkrát kladl. „Odkud to gesto znáš? Jsem si jistej, že už jsem ho někde viděl, jen nedokážu určit kde."

Jeanette se nadechovala k odpovědi, kterou měla, alespoň se to tak mohlo jevit, na dosah ruky, naprázdno však vydechla, když zjistila, že sama není tak úplně seznámena s původem onoho gesta. Mírně překvapeně zavrtěla hlavou. „Já netuším," přiznala. „Vím jen, že to má něco společného s rebélií a že z toho Kapitol nemá zrovna radost, nic víc." Bezradně pokrčila rameny, naložila si na talíř kuřecí řízek a objemnou porci bramborové kaše a pustila se do jídla.

Kousek masa na Jean-Lucově vidličce konečně našel svůj cíl, následován propečeným toustem a několika loky pomerančového džusu. Ovšem poslední sluneční paprsky tohoto dne nemohly odejít s míru, přeci jen si našly cestu skrz okno až na stůl, kde se zaleskly v odrazné ploše ve formě právě odkládané poloprázdné sklenice. Cosi v něm hrklo, proud jeho myšlenek se stal opět nezvladatelným a tentokrát ho přiměl vážně se zamyslet nad budoucností. Předešlý rozhovor o profících mu vnukl jistý nápad, oni totiž nejsou jediní, kdo může uzavírat spojenectví. „Poslyš," oslovil dívku sedící vedle něj, „naše šance na přežití v aréně bude větší, když budeme mít spojence, takže se tě chci zeptat..." nebylo nutné větu dokončit.

„Samozřejmě," dostalo se mu v odpověď, ještě než to stihl dopovědět, podala mu napřaženou ruku se slovy: „Dokud nás aréna nerozdělí."

Spadl mu kámen ze srdce, když jeho nabídku přijala. S úsměvem stiskl její ruku. „Nebo dokud nezůstaneme poslední naživu," doplnil, tato alternativa se však zdála natolik nepravděpodobná, že v podstatě nemělo smysl se jí zabývat.

„Na mou duši," slíbila, skutečně měla v úmyslu tuto dohodu dodržet.

„Na psí uši," přitakal Jean-Luc.

Krajina se začínala nořit do noci, vlak i nadále uháněl tichem, jež prořezával jedině svistem o koleje, které osvětloval svými reflektory. Zlatavé slunce bylo postupně nahrazeno hvězdami, oba mladé cestující však očekávala záře přicházející z jiných zdrojů. Záře milionů světel hlavního města, vzdáleného stovky kilometrů.