Cheater

Kapitola VIII.

Stanovená věková hranice pro splátce byla poněkud široká, podle názoru některých lidí až příliš. Však také mezi člověkem ve dvanáctém a osmnáctém roce života zela propast srovnatelná s Mariánským příkopem, tím spíše pokud se jednalo o bojové umění a schopnost přežití v těžkých podmínkách bez pomoci ostatních. Tuto skutečnost si velmi dobře uvědomoval snad každý občan kraje, který byl obdařen alespoň základy rozumu. Právě proto pokaždé, když bylo z osudí vytaženo jméno dítěte mladšího patnácti let, pohřebně tichou atmosféru náměstí prodchnul nespokojený hukot davu. Vylosování splátce, jenž byl takto mlád, výrazně snížilo šanci na vítězství jeho kraje. Proto si jistě dovedete představit, jak se asi cítili obyvatelé sedmého kraje, který v současné době zastupovaly dvě děti, jež se patnáctého léta života dosud nedočkaly a podle všech očekávání ani nedočkají.

Třináctiletý Joey a o pouhý rok starší Hope se právě věnovali sestavování jakési důmyslně vyhlížející pasti. Chlapcovu mysl naplno zaměstnávaly snahy o vytvoření nástrahy tak zákeřné, že by dokázala polapit do svých spárů dokonce i kdejakého profíka. Navzdory jeho nízkému věku, naprosté absenci jakýchkoliv bojových schopností a zkušeností a notnému nedostatku fyzické síly, oplýval mladý splátce vynalézavostí. Hluboko ve svém nitru tušil, že má šanci přežít v prostředí arény, pokud bude vhodně zvoleno. Byl si však vědom, že pouze do doby, než ho vypátrá nějaký jiný splátce. Možná právě zmíněné uvědomění vyzvedlo na světlo pohnutky ke snaze zlepšit své schopnosti kladení pastí na maximální úroveň, tedy samozřejmě v rámci možností.

Jestli by se něco dalo považovat za jeho silnou stránku, byla to činnost, jíž právě věnoval svou plnou pozornost. Jeho zaneprázdněná mysl téměř odfiltrovala přítomnost dívky ze stejného kraje, která se zprvu snažila mu s pastí pomoci, s postupem času však naznala, že její snažení k ničemu nevede. Skenovala pohledem scénu, která se jí odvíjela před očima, a snažila se vštípit si do paměti každý chlapcův pohyb v naději, že by se později mohla pokusit sestrojit podobnou past. I přes veškerou její soustředěnost si valná většina těchto vzpomínek našla svou cestu do míst, kam na ně Hope nedosáhla.

Přetrvávající přehlížení její přítomnosti z jeho strany ji začínalo iritovat, tudíž se rozhodla na sebe upozornit odkašláním. Ačkoliv Joey onen rušivý zvuk zaznamenal, byl nucen ještě pár vteřin setrvat v právě prováděné činnosti, neboť kdyby ji okamžitě ukončil, celá past by se mu zřítila na hlavu. Věnoval se totiž uvazování jakéhosi složitého uzlu či smyčky, to Hope nebyla schopna rozpoznat. Nutno poznamenat, že chlapcova opožděná reakce jí na náladě zrovna nepřidala.

V podstatě od nástupu do vlaku se snažila smířit s koncem, který jí aréna dozajista přichystá, nicméně i tak neměla v úmyslu nechat se zabít snadno. Musela se alespoň pokusit přežít. Dlužila to lidem ze svého kraje, dlužila to své rodině. Její myšlenky přetrhlo zjištění, že si není schopna přesně vybavit tváře nikoho z nich. Jednalo se o věc tak důležitou, že ji to značně vyděsilo. Ponořila se hloub do své paměti a ze všech sil se snažila proniknout mlžnou clonou, která jí bránila v přístupu k těmto vzpomínkám. Avšak čím urputnější snahy vyvíjela, tím marnějším se stával boj, jejž právě vedla. Natahovala se po neproniknutelné zácloně dělící ji od tolik vytoužených vzpomínek na rodinu s čím dál větší vervou, ve výsledku se jí však tento cíl vzdaloval rychlostí zvuku. Náhle to vše ustalo. Jako by nedávné myšlenky samovolně odpluly kamsi do neznáma a zmatená Hope si nebyla s to vybavit, čím se před pár okamžiky zaobírala. Podobné výpadky občas potkají každého, zvláště v takto vypjaté situaci. Snad právě proto dívka jen pokrčila rameny a opět se soustředila na splátce z jejího kraje.

Pootočil hlavou a věnoval jí tázavý pohled, přičemž ruce ponechal položené na svém díle, jako by se chystal pokračovat v práci během rozhovoru.

Jen na zlomek sekundy zaváhala. „No, víš, chtěla jsem se zeptat, jestli bychom v aréně nemohli být spojenci," v jejím hlase byste mohli vycítit řádnou dávku nejistoty.

Navzdory všem jejím očekáváním Joey zavrtěl hlavou na znamení nesouhlasu. „Nepotřebuju spojence, kteří mě zradí," odůvodnil své předešlé rozhodnutí.

Přesto, že se zajisté nejednalo o záměr, se jeho slova Hope dotkla. Přiměla ji uvažovat, zda se nevědomky nedopustila něčeho, díky čemuž by vzbudila dojem, že nepatří zrovna mezi důvěryhodné osoby. Založila si ruce na hrudi a ve tváři se jí mihl ukřivděný pohled. „Myslíš si, že jsem nějaký podrazák?" položila otázku bez obalu, jenž by tato poněkud tvrdá slova zmírňoval.

Joey opět zavrtěl hlavou. jeho předchozí prohlášení získalo poněkud jiný význam, než původně zamýšlel. Nejednalo se o nic osobního, pouze jí sdělil své důvody. Tedy spíše jeden důvod. Strach. „V aréně všichni podrážejí," odvětil tiše, jako by tím chtěl zvrátit nechtěný dopad své první reakce. Ve snaze přesvědčit sám sebe, že dívce zbytečně nekřivdí, se pokusil rozvzpomenout na předchozí ročníky her a zářné příklady zrádných spojenců. Ke svému velkému údivu se nesetkal s úspěchem. Nejen, že si nedokázal vybavit konkrétní situace, po nichž pátral. Ať tahal za nitky vzpomínek, jak chtěl, ani jedna ho nezavedla byť jen k jediné scéně z minulých ročníků Hladových her. Navzdory tomu byl hluboko ve svém nitru pevně přesvědčen o pravdivosti těchto domněnek.

V odpověď se mu dostalo zavrtění hlavou. „Všichni ne," mínila Hope, jistá si tím, že ani aréna neoplývá takovou mocí, aby každého změnila ve zrádnou a nevypočitatelnou svini.

Když se nad tím tak zamyslel, byl nucen to připustit. „To je pravda. Jenom ti, co k tomu dostanou příležitost," opáčil přesvědčeně.

Velmi záhy měl zjistit, že touto větou své kolegyni jen nahrál. „A jaká je šance, že k tomu ty nebo já dostaneme příležitost?" na konci věty zlomila hlas vzhůru do otazníku, avšak odpověď znala již předem, proto nebylo nutné, aby ji Joey vyslovil nahlas. Jemu to zřejmě bylo taktéž jasné, pročež se zdržel jakýchkoliv námitek. „Nechceš mi dát alespoň šanci?" přemlouvala ho Hope a nasadila přesvědčivý úsměv.

K její nelibosti zůstával Joey neoblomný. Nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Sám se dokážu lépe schovat," i tentokrát obhájil svůj postoj. Rozhodl se rozhovor uzavřít a věnovat se rozdělané práci.

Dívka ze sedmého kraje však tento názor nesdílela. „Když tě někdo najde, sám se mu neubráníš," argumentovala, jako by snad jejich šance na obranu měly stoupnout, kdyby spojili síly.

„A proč myslíš, že stavím ty pasti?" odsekl chlapec již značně netrpělivě. Znenadání se však zarazil, téměř jako by ho cosi přimělo o jejím návrhu uvažovat. Posléze rezignovaně pokrčil rameny. „Nebo víš co? Za zkoušku nic nedám. Mohla bys mi pomoct?" jeho slova vyzněla naprosto nenuceně, čímž zastřela samotný fakt, že Joey obrátil až příliš rychle.

V dívčiných očích zazářila naděje, jejíž jméno sama nesla. „Samozřejmě, co mám udělat?" odvětila. Slyšet její hlas právě v té chvíli, zajisté byste přísahali, že se do něj vloudil jakýsi náznak radosti.

Chlapec se šibalsky usmál a pokynul k silnému provazu, který měl zřejmě zajišťovat celou konstrukci. „Podržíš to, prosím? Potřebuju něco uvázat," pověděl jí stručně.

Hope přikývla a natáhla pravou ruku směrem, který Joey ukázal. Jakmile její drobné prsty obtočily lano, téměř neznatelně za něj zatahala. To však stačilo k uvolnění jakési smyčky o kousek výše a pohybu dalších malých provazových mechanismů. Vzhledem k tomu, že se celý proces odehrával mimo její zorné pole, by si toho dívka vůbec nebyla všimla. Během jediné sekundy se na ni však shora spustila síť, která ji vzápětí lapila do svých spárů. Jelikož Hope nic podobného neočekávala, vykřikla leknutím a věnovala veškeré úsilí snaze o vyproštění.

„Věřilas mi," věnoval jí prosté vysvětlení Joey. Zřejmě doufal, že po tomto názorném příkladu snad dívka pochopí jeho nedůvěru vůči uzavírání jakýchkoliv spojenectví.