Cheater

Kapitola IV.

Kovové dveře výtahu se téměř neslyšně zavřely, čtyři osoby zůstaly uzavřeny v prostoru, který by u některých lidí dokázal vyvolat záchvat klaustrofobie. Celý vnitřní prostor byl obložen na první pohled blíže neidentifikovatelným lesklým kovem, krom tří podélných úsporných svítilen, umístěných na stropě, a panelu s tlačítky, zasazeném v jedné ze stěn. Čísi ukazováček stiskl tlačítko s číslem jedna, načež se dal výtah do pohybu směrem vzhůru. Doba stoupání o úroveň výše čítala pouhých několik sekund, na tuto dobu však v těsném prostoru zavládlo hrobové ticho, které prolomil až elektronický hlas, oznamující příjezd do cíle. Dveře se s cinknutím otevřely a oba splátci z prvního kraje opustili svá dočasná místa, následováni jejich mentorkou a ženou, která v kraji vylosovala jejich jména.

Ve chvíli, kdy strojvůdce zatáhl za brzdu, se rychlost vlaku razantně snížila, silné tření kol o koleje vyvolalo spršky jisker po celé délce vlaku a ryk rozjásaného davu venku přehlušil odporný skřípavý zvuk, zařezávající se do ušních bubínků každého z Kapitolanů. Tato malá nepříjemnost je však vůbec nevyváděla z míry tak, jako by tomu bylo za jakýchkoliv jiných okolností. Již drahnou dobu před tím stihli Lars a Brita zaregistrovat tu spoustu světel linoucích se snad ze všech stran, mihotavé zářivky proměňující Kapitol v jakousi diskotéku pod širým nebem, a především dva oči drásající světlomety, umístěné na vrcholku tréninkového centra. Samotná budova centra působila ze zdola impozantně, téměř jako nějaký chrám či svatostánek zasvěcený hladovým hrám. A oni byli ti vyvolení, kteří směli vstoupit na tuto posvátnou půdu. Ze všech dětí v kraji to byli zrovna oni. Oběma se zatajil dech, když si tuto skutečnost plně uvědomili.

Uběhlo sotva čtvrt hodiny od příjezdu jejich vlaku, odkud je odvedli přes vstupní halu přímo k výtahu, tudíž čas na prohlídku centra by se dal pokládat za nulový. To nikoho z nich v současném momentě ani trochu netrápilo. Cesty vlakem měli plné zuby a vzhledem k její délce už byli značně unaveni. To je však alespoň částečně opustilo, jakmile spatřili místo svého nastávajícího pobytu. V hotelu by se něco takového mohlo směle nazývat prezidentským apartmá. Lars se spokojeně rozhlédl po moderně vybaveném obýváku, či jak by se dala nazvat ta oblouková místnost, jejíž výměra si v ničem nezadala s běžným bytem. Zhluboka nasál vzduch v místnosti, ač bylo jeho složení naprosto totožné se složením vzduchu v prvním kraji, jemu se zdál něčím odlišný.

Brita se mezitím rozběhla přímo k vitrážovému oknu na druhém konci oné místnosti, nadšeně rozhrnula závěs dosud kryjící zajisté nádherný výhled. Když tento výhled však spatřila na vlastní oči, použila by k jeho popsání mnoho rozličných výrazů, ovšem o slova kladného významu by se jednalo jen zřídka. „To není fér!" pronesla otráveně. „Proč máme zrovna my nejnižší patro?" položila otázku, nedoufala však v odpověď.

„Je to seřazené podle krajů," vysvětlila jí Kristine, jejich mentorka. „Jednička má první patro, dvojka druhé..." začala vyjmenovávat jednotlivé příklady jako pro blbé.

„Jasně, chápu," zarazila ji Brita. „Taky to mohli zorganizovat obráceně, abychom bydleli v nejvyšším patře my," poznamenala a pomalými kroky se došourala k sedačce, na niž se vzápětí svalila jako pytel brambor, a upřela zrak na širokoúhlý LED televizor.

Lars pokýval hlavou. „Brita má pravdu, proč mají mít ty socky ze dvanáctého výhled jako z Eiffelovky, zatímco my jsme skoro pod zemí?" namítl.

„Jako z čeho?" otázala se Brita, ten neznámý název ji udivil natolik, že zvedla horní polovinu těla z pohodlného gauče, podepřela se na loktech, otočila hlavu chlapcovým směrem a upřela na něho tázavý pohled.

I on sám vypadal poněkud zaraženě. „Nemám ponětí, ani nevím, jak mě to napadlo." Pokrčil nejistě rameny. Zdálo se mu to poněkud podivné, nicméně ne na dobu přesahující jednu sekundu. Jeho myšlenky se záhy stočily odlišným směrem. Vítězstvím ve hrách si byl v podstatě jistý, k tomuto závěru mohl však dojít jedině tak, že ignoroval počet ostatních splátců a také fakt, že ostatní profíci jsou zřejmě odhodlaní vyhrát stejně jako on. A i kdyby tyto proměnné vzal v úvahu, na výsledku by se změnilo jen pramálo. Domníval se, že má nad svými soupeři jakousi blíže nedefinovanou výhodu, zkrátka že je lepší než oni a proto musí vyhrát.

Jeho úvahy přetrhla Kristine, která nemínila vyplýtvat jedinou minutu použitelnou k přípravě svých svěřenců na arénu a její nástrahy. „Larsi, posaď se." Pokynula mu směrem k pohovce, na níž se před chvílí uvelebila Brita. Sama si sedla do křesla naproti nim. Jakmile mladík vyhověl jejímu přání, nadechla se a spustila: „Jak jistě víte, v následujících dnech se vám dostane výcviku na hladové hry, ačkoliv jste se již něčemu takovému zajisté podrobili doma v kraji, neznamená to, že se nemůžete naučit něčemu dalšímu teď." Významně na ně pohlédla a pokračovala: „Na akademii vás naučili bojovat, v aréně bude ale potřebovat víc než to, pokud chcete vyhrát a to vy předpokládám chcete." Oba splátci přisvědčili. „Samozřejmě, musíte se umět vypořádat s různými situacemi, nikdy nemůžete vědět, co si na vás tvůrci her připraví, ani jaká náhoda vás může potkat. Předpokládám, že vaše taktika je jasná, na začátku her uzavřete spojenectví s ostatními profíky, nemám pravdu?" nadhodila otázku, jakmile její svěřenci přikývli, odškrtla si tuto položku z pomyslného seznamu. „Dobře tedy, zeptám se vás ale, co byste dělali, kdybyste přišli o pitnou vodu, kterou jste získali u rohu hojnosti?" položila dotaz a když se nikdo neměl k odpovědi, uvědomila si, že je bude zřejmě muset vyvolávat jako ve škole. „Larsi, třeba ty," oslovila ho.

„No," protáhl Lars, „počkal bych, dokud nám sponzoři nepošlou další, to je přece jasný."

„Chyba!" upozornila ho na nesprávné řešení mentorka. „Ovšem, profíci mívají sponzorů víc než dost, nicméně není nejlepší nápad na ně úplně spoléhat. Musíte si umět poradit sami. Co bys udělala ty, Brito?"

Brita našpulila rty, dala tak najevo, že se chystá odpovědět, jen to bude pár sekund trvat. „Šla bych hledat jiný zdroj."

„Dobře," připustila Kristine možné řešení, „našla jsi vodu, jenže jak zjistíš, jestli není kontaminovaná?"

„Nechám nejdřív napít Larse," zazubila se Brita, za což byla zpražena pohledem.

„Bez legrace, děvče," usměrnila ji mentorka.

„Nevím," pokrčila rameny Brita, „musela bych doufat, že je pitná."

„Přesně tak," přisvědčila Kristine, „nezbylo by ti, než to risknout." Pokývala hlavou a zatvářila se, jako by čekala, co kdo z nich vymyslí.

„No ale jak...?" otázku, již měl v úmyslu položit, dovedl jen do poloviny, poté naznal, že zřejmě žádnou uspokojivou odpověď stejně nedostane.

„Prostě o vodu přijít nesmíme," nadhodila Brita a tázavě pohlédla na mentorku.

„Správně, dávejte pozor, abyste tohle nikdy řešit nemuseli. Neplatí to jen pro vodu, ale pro všechno, co vás může potkat. Myslete dopředu, buďte o krok před soupeři a pokud to bude možné i před tvůrci her." Usmála se, jejich první lekce byla celkem vzato úspěšná. Nebylo to tak dávno, co sama prošla hrami, z vlastní zkušenosti moc dobře věděla, jak je těžké držet se o krok napřed, obzvláště pak před tvůrci her, nicméně jí bylo víc než jasné, že se jedná o nezbytnost nutnou k přežití.