Cheater

Kapitola VI.

Ač se ani zdaleka nejednalo o normální stav věcí, bylo tomu zkrátka tak. Racheliny mozkové závitky pracovaly na plné obrátky a snažily se zpracovat informaci, kterou jí ve vlaku podal splátce ze čtvrtého kraje. Nutno poznamenat, že tuto nemilou novinku probírala ze všech stran již od chvíle, kdy byla vyslovena. Zatím se jí však nedařilo dát dohromady žádné uspokojivé řešení nebo alespoň logické vysvětlení, což nebylo ani tak vinou jejího více než nedostatečného IQ, jako spíše faktem, že žádné řešení ani odůvodnění neexistovalo. Přinejmenším ne takové, jaké by si Rachelina prostá mysl byla ochotna připustit.

Svůj zrak sice upírala směrem k právě mluvící ženě, jejich hlavní cvičitelce, jenže ve skutečnosti se dívala skrz ni na něco, co viděla snad jen ona sama. Věděla, že ta žena něco říká, avšak její slova jaksi ztrácela smysl, téměř jako by se jednalo o nějakou neznámou cizí řeč. Pro Rachel nyní nebylo důležitějších slov než těch, která jí předchozího dne pověděl ve vlaku Marco. Mrtví! Zněla jí hlavou jeho odpověď na hloupou otázku, již mu předtím položila. Jeden přežije, ostatní budou mrtví. Rozuměla významu té věty, nicméně těžkost, s níž na každého tato slova dopadala, jí byla cizí. Jejich prostá krutá pravdivost ji míjela jako opilý řidič vrata od své garáže.

Jakoby z dálky k ní dolehl povel k rozchodu a samostatnému výcviku, snad právě z toho důvodu si ho uvědomila až o necelou minutu později. Drobná plavovláska, v jejíž tváři se stále zračil týž nepřítomný pohled, se pomalu odebrala ke stanovišti s luky. To byla jediná zbraň, kterou uměla jakž takž ovládat. Zbraním nikdy nerozuměla a ani rozumět nechtěla, boje nepovažovala za nic, čeho by si přála být součástí. Nicméně luk pro ni měl jakési neopakovatelné kouzlo, těžko říct odkud tento pocit pramenil.

Chopila se tedy lehkého sportovního luku. Vytáhla z toulce, zavěšeného v jednom ze stojanů, šíp. Chytila jeho konec, natočila jej tak, aby se dvě směrová kormidla stejné barvy nacházela v dolní části a třetí kormidlo barevně odlišené svíralo pravý úhel s rovinou stropu. Dvěma prsty uchopila tětivu a natáhla ji tak silně, jak to její omezená fyzická síla dovolila. Pár sekund prostoje věnovala správnému zaměření, načež šíp vypustila. Ten ve vzduchu načrtl spíše křivku než přímku a zabodl se nejméně patnáct centimetrů pod středem terče. S tímto výsledkem nebyla příliš spokojena, tudíž vytáhla další šíp a celou proceduru zopakovala. Jakmile natáhla, sykla bolestí, jelikož se jí tětiva zarývala do kůže mezi články prstů. Tato štiplavá bolest ji donutila šíp vypustit daleko dříve, než vůbec stačila zaměřit, což mělo za následek k terči mimoběžnou trajektorii šípu, jenž ladně prolétl celou místností, až se zarazil o nedalekou zeď.

Frustrovaně odložila luk zpátky na místo, odkud jej prve uzmula, a posmutněle se vydala napříč tréninkovou místností pro onen zatoulaný šíp. Předešlý neúspěch ji přiměl zamyslet se nad tím, že pokud její střelecké dovednosti setrvají na současné úrovni, šance vyhrát ty hladové hry, nebo co to vlastně má být, je dosti mizivá. Na ni to byla neobyčejně věcná a logická myšlenka, která jí připomněla celý ten nevyřešitelný problém, jemuž věnovala většinu své nevelké mozkové kapacity. Ostatní budou mrtví? Co to znamená? Kladla sama sobě otázky, na něž si nebyla s to odpovědět. Ale někdo jiný odpovědi zná. Porozhlédla se po ostatních splátcích. Najít Marcovu kudrnatou, špinavě blonďatou kštici jí zabralo sotva pár sekund.

Ruce zkřížil před obličejem, v každé třímaje jednu katanu. Nespouštěl pohled ze svého cíle, na nějž zaostřil a pár sekund si ho prohlížel, zrakem přejížděl po liniích bíle zbarvené postavy, jež by leckomu mohla připomínat stormtroopera z Hvězdných válek. Oddechoval pomalu, jako voják chystající se na útok, jenž musí zákonitě přijít každým okamžikem. Bez varování se rukama rozmáchl, čepele japonských zbraní se zaleskly v umělém světle stropních zářivek, čímž by případného nepřítele zajisté oslnily. Několika rychlými přískoky se přemístil ke svému cíli, napřáhl pravou ruku, přičemž si přehmátl rukojeť tak, že ji držel zespoda jako nůž, a bodl. Ostří projelo překvapenou figurínou a vykouklo ven z jejích zad. Marco neváhal a máchl druhou rukou, čepel vysokou rychlostí zasvištěla vzduchem a setnula protivníkovi hlavu, jež se skutálela na zem k Marcovým nohám. Vítěz tohoto nerovného zápasu sešlápl poraženému panákovi hruď a katanu z ní vyňal. V té chvíli na svém rameni ucítil něčí ruku. Jelikož něco takového neočekával, lekl se a trhl sebou s takovou prudkostí, až dotyčná osoba málem zakusila řeznou ránu způsobenou ostřím katany.

Rachel se však taktéž vyděsila a včas polekaně uskočila. V té chvíli zůstala zírat na Marcovy zbraně a dočista zapomněla na důvod svého příchodu. Jakmile opadl prvotní šok, otevřela ústa a chystala se něco říct. Vzápětí však zjistila, že netuší, co měla na srdci.

„Promiň," omluvil se Marco, jakmile zpozoroval, kdo je oním narušitelem. Vztáhl před sebe levou ruku v obranném gestu, „jen jsem se lekl, nechtěl jsem ti ublížit. Jsi v pořádku?" otázal se, avšak pokud mohl soudit, nejevila dívka příznaky žádného fyzického zranění.

Plavovláska opatrně přikývla, poté tázavě pohlédla na zbraně, jež třímal v rukou. „Víš, Marco..." začala koktat, „jsi Marco, že? Chtěla jsem se tě zeptat na ty..." jen kdyby se dokázala vzpomenout na název té proklaté soutěže, „ty hladové hry," dostala ze sebe konečně smysluplnou větu.

Nasadil omluvný úsměv, jelikož mu došlo, že s těmi katanami připravenými k útoku na ni musel působit poněkud děsivě. Z toho důvodu spustil obě ruce směrem k zemi. Pohlédl na dívku a tázavě nadzvedl obočí. „Co konkrétního máš na mysli?" vznesl dotaz.

Zaváhala, neboť se jí o tomto tématu nemluvilo zrovna snadno. „J-jak jsi říkal, ž-že může přežít jen jeden z nás..." její hlas postupně ztratil na síle, až nakonec selhal úplně. „Tak ostatní budou..." v tomto případě se zarazila náhle, zřejmě ji přemohl strach z onoho slova.

„Mrtví," dokončil její větu s nadhledem nepřirozeným pro tento typ sdělení. Nebylo to však tím, že by pravý význam těch slov nevnímal. Právě naopak, hrůznost toho všeho si uvědomoval možná až příliš jasně. Stalo se to pro něj prostým faktem, nad kterým nemá a nemůže mít kontrolu, se kterým se chtě nechtě bude muset dříve či později smířit. A on preferoval první možnost, koneckonců čím dříve se přestane zabývat podstatou situace, tím více času mu zbude na přípravu k jejímu zdolání. „Ostatní budou mrtví," informoval ji pro jistotu znovu, jelikož si již stačil zvyknout na to, že má jeho momentální společnice poněkud pomalejší příjem.

„Mrtví," zopakovala, zřejmě proto, aby si význam toho sdělení řádně a na dobu delší než několik minut vryla do paměti, Marco mohl jen hádat. Upřela pohled do neviditelného bodu kdesi v dálce, možná dokonce mimo tento svět, a opět se zamyslela. Dlužno podotknout, že to poslední dobou dělala nějak často. Kdekdo by klidně mohl tvrdit, že během uplynulých čtyřiadvaceti hodin přemýšlela víc než za celý svůj předcházející život. Vzhlédla a pohlédla Marcovi přímo do očí, nadechla se, chystaje se promluvit. Chlapec se mohl jen domnívat, jaké moudro se Rachel chystá vyplodit tentokrát. „Velmi?" vznesla další naprosto stupidní otázku. Podle všeho se domnívala, že člověk může být mrtvý jen trochu, pouze natolik, aby se neřeklo.