Cheater

Kapitola V.

Čtyřiadvacet splátců stálo uskupených v hloučku tvořícím tvar vzdáleně připomínající půlměsíc, nacházeli se v rozlehlé tmavé místnosti umístěné pár metrů pod úrovní okolního města. Ač v přítomném momentě oči všech hleděly na vysokou mladou ženu s atletickou postavou, hlavní cvičitelku, jež právě vedla obvyklou řeč, ve které seznamovala letošní splátce s průběhem jejich výcviku v Kapitolu, s jednotlivými stanovišti zde v centru a s jinými velmi důležitými věcmi, leckdo se přec neubránil a začal zdánlivě nenápadně pošilhávat po rozmístěných zbraních. Trisha zrovinka fixovala pohled na tenkou mačetu, zavěšenou ve stojanu nedaleko od ní. Již se jasně viděla, jak se touto zbraní ohání při úvodním masakru, nevyhnutelném začátku každých hladových her, jak se ostrá čepel zaleskne na slunci, vzápětí rychlostí blesku prosviští vzduchem a zaryje se nějakému ubožákovi hluboko do masa. Při té představě se musela spokojeně usmát, následně jí však kdosi vrátil do reality.

Když zpozoroval její zasněný pohled upřený na mačetu, nemohl si Hardy odpustit menší rýpnutí do své sokyně. „Tak co, Trish? Vážně si to nepřátelství, které jsi mi tak neprozíravě vyhlásila už ve vlaku, nerozmyslíš? Nebo se snad domníváš, že všechny dokážeš pozabíjet sama, jen za pomoci tamté mačety?" Provokativně se usmál a pokynul směrem, kterým dívka před chvílí hleděla.

Lehce pootočila hlavou, jen natolik, aby zorničkami svých očí mohla zaměřit ty jeho, a střelila po něm pohledem. „Jen mě nepodceňuj," zasyčela na toho náfuku, „dokážu vyhrát i bez tebe, vlastně to tak bude i jednodušší. Najdu si dobré spojence a tebe zabijeme jako prvního, to se budeš divit," ujistila ho ohledně svých nadějí na vítězství a plánů na jeho likvidaci, přičemž výhružně nakrčila nos.

„Aby ses ty nedivila," odfrkl si povýšeně, vzápětí si však uvědomil, že předchozí události naprosto rozbily jeho perfektně připravený a do detailu promyšlený plán. Naštvaně zkřivil ústa, neboť ho toto zjištění vyvedlo z míry natolik, že mu bylo jedno, jak si jeho stávající grimasu vyloží Trisha. Ta se však jen ušklíbla a dál si hleděla svého. Jakmile se ujistil, že se její pohled stočil jiným směrem, na pár chvil zabořil obličej do dlaní, jež vzápětí nechal volně klesnout do jejich výchozí pozice. Byl nucen otáčet mozkové závity na plné obrátky, aby vytvořil záplatu na díru v jeho jinak dokonalém plánu. Během několika vteřin se pohroužil tak hluboko do svých myšlenek, že kdyby pár metrů od něho vybuchla bomba, on by si toho ani nevšiml.

Splátce z pátého kraje s kamennou tváří naslouchal slovům hlavní cvičitelky, vrývajíc si důležité informace hluboko do paměti a vypouštěje ty nedůležité druhým uchem ven. Většina ostatních sem tam prohodila pár slůvek, většinou se splátcem ze svého kraje či potenciálním spojencem. Petr však stál tak nějak stranou toho všeho, alespoň prozatím. Co se týče dívky z jeho kraje, již během rozhovoru ve vlaku ji vyhodnotil jako nepoužitelnou pro spojenectví, působila jako ten typ hráče, který je buď vyhlazen hned na začátku, nebo celou dobu nic nedělá a nakonec stejně skončí mrtvý, přičemž se vždy jedná o způsob smrti nanejvýš zbytečný, pitomý a s nulovým přínosem pro tým. Nicméně jeho plán spojence zahrnoval, nemínil si je však vybírat dříve, než se na vlastní oči bude moct přesvědčit o jejich schopnostech.

Právě z toho důvodu prozatím věnoval pozornost pouze výkladu, jemuž se všem dostávalo. Jak poslouchal všechna ta slova, pronášená hlasem téměř netečným, nabízela se jistá otázka. A sice, zda ta vysoká žena říká rok co rok totéž, stejným tónem, pokaždé jiné skupince čtyřiadvaceti dětí, s vědomím, že nejdéle do měsíce bude dvacet tři z nich na pravdě boží a ona s tím nemůže absolutně nic dělat. Jaký to asi musí být pocit? A je tomu skutečně tak, bere je Kapitolanka jako lidské bytosti a nebo jen jako dobytek určený na porážku? V případě, že by na tyto otázky dostal odpovědi, ani za mák by se mu nelíbily. V té chvíli ho zamrazilo. Dovtípil se, že s pravděpodobností necelých devadesáti šesti procent bude tou dobou mrtvý i on. Sotva znatelně se zamračil. To nesmí dopustit.

Neměl nejmenší tušení, jak dlouho tu stojí a poslouchá, věděl jen, že je to doba zajisté o hodně kratší, než by tipovala jeho již mírně znuděná mysl. Pohledem bezděky sklouzl ke stojanu s vrhacími noži všech možných tvarů i velikostí. Bylo mu jasné, které stanoviště navštíví jako první. Nože, to byla vždycky jeho doména. Dovedl s nimi zacházet svižně a zároveň obratně, nikdy neminul svůj cíl, ať už jím byl kmen stromu či běžící zajíc. Ani si nevzpomínal, kde se této nevšední dovednosti naučil. Tato skutečnost se mu zdála být poněkud podezřelá, nicméně tohle nebylo to správné místo ani čas pro řešení podobných otázek. Důležité bylo, že s noži uměl.

Konečně se dočkal, splátci dostali povel k rozchodu a samostatnému cvičení. Vydal se tedy k dříve zvolenému stanovišti, ve stojanu si vyhlédl nůž nejvíce mu vyhovující, nejdříve přejel jedním prstem po hřbetě jeho čepele a druhým po boku, načež pevně uchopil chladnou šedavou rukojeť. Prudkým pohybem ruky vytáhl zbraň ze stojanu. Napřáhl se a švihl rukou vpřed k připraveným terčům. V jediném správném momentě nůž pustil. Svist ostré čepele prořízl vzduch, načež ostří nože lehce proniklo obalem cvičného terče přesně v jeho středu a zabodlo se hluboko do hmoty, z níž byl vyroben.

Na zlomek sekundy se zatvářil samolibě, vzápětí však tento výraz rychle vystřídalo ledově chladné vzezření. Neměl v úmyslu chovat se jako profíci, byl si dobře vědom toho, že by na sebe neměl strhávat příliš pozornosti. A tak, přesvědčen, že ostatní jsou zabraní do vlastního tréninku, uchopil každou rukou jeden nůž, napřáhl se tak, že měl zápěstí obou rukou za hlavou překřížená a opět předvedl mistrný obrat, přičemž se oba vymrštěné nože naráz zabořily do středu dvou vedle sebe umístěných terčů.

Tento manévr však nemohl uniknout zkušeným očím, které ho již notnou chvíli pozorovaly. Nemohly přehlédnout, s jakou lehkostí hnědovlasý mladík zachází s noži. Na někoho z poměrně chudého kraje to bylo poněkud překvapivé, ale také velice znepokojující. Leckdo neznalý by ho s klidným svědomím mohl považovat za profesionála.

Snad z obav, že by mu tři nože, nacházející se momentálně zabodnuté v terčích, mohl někdo vyfouknout, rychlým krokem došel až ke svým zbraním a jednu po druhé je vytáhl z vatou vycpaných kruhů. Zničehonic, jako blesk z čistého nebe, zaslechl svištící předmět, který včas identifikoval jako další nůž, jenž se hned v dalším momentě zabodl do terče těstě vedle jeho krku. V té chvíli by se v něm krve nedořezal. Tep se mu zrychlil, zorničky zúžily a celý zůstal stát, jako když do něj hrom uhodí. Po pár sekundách se vzpamatoval, opatrně se otočil a pohlédl tváří v tvář člověku, který po něm onen nůž hodil.