Cheater

Kapitola VII.

Čepel nože, která v jediném okamžiku krom plátna, jímž byl potažen cvičný terč, nevratně poškodila i veškerou chlapcovu sebejistotu, se nyní skvěla zabodnutá na pomezí dvou kružnic, červené a žluté, jež vyznačovaly vzdálenost od středu kruhové plochy. Ne déle než pár sekund onoho lesklého narušitele fixoval pohledem, téměř jako by čekal, že když na něj bude zírat dostatečně dlouho, tak se předmět nakonec podvolí síle jeho vůle a rozplyne se, nezanechaje žádné stopy po své existenci. Z hlediska ryze věcného se jednalo pouze o nůž, který kdosi mistrným způsobem vrhl na svého soupeře, pro Petra však znamenal mnohem víc. Symbolizoval přítomnost faktoru, jehož přítomnost si splátce z pátého kraje po celou tu dobu odmítal připustit. Doposud věřil, nebo se o to alespoň snažil, že jeho umění zacházet se zbraněmi je dostačující k dosažení zdánlivě nedosažitelného cíle, jímž bylo v tomto případě vítězství v hladových hrách. Tato víra jako hráz zadržovala proudy pochybností, jež mohla nastalá situace snadno vzbudit v každém jejím účastníkovi. Nicméně ona neviditelná bariéra byla v jediném okamžiku zbořena, aniž by kladla jakýkoliv významnější odpor. Jednou ta chvíle přijít musela. Chvíle, která zbortí jeho iluze a donutí ho postavit se holé pravdě tváří v tvář. Síla, jíž disponovali někteří z jeho protihráčů, mu již nemohla zůstat déle skryta, bylo jen otázkou času, kdy mu ji někdo z těch, které vycvičili na akademiích jakožto profesionální zabijáky, bez varování vmete do tváře. Tedy konkrétně těsně vedle jeho krku. Právě tam se zabodlo ostří, které nasměrovala ruka bojovníka daleko zkušenějšího a troufal si odhadnout, že i silnějšího.

Začínal pociťovat, jak se nejistota pramenící z této zkušenosti tiše plazila kolem něj, jako podlouhlé, pomalu avšak jistě se pohybující tělo amazonského hada škrtiče ho pomalu stahovala do smyčky. Uvědomoval si, že pokud se tím nechá ovládnout, bude to jeho konec. To nemohl dopustit, nesměl ztratit své odhodlání. Znovu si přehrál v mysli čin profesionálního splátce, tentokrát místo ničivých myšlenek vyplula na povrch pouze otázka. Copak by on nedokázal totéž? Když se nad tím teď zamyslel, byl si ochoten připustit, že ta možnost tu existuje, nemohl si tím však být úplně jistý. A právě toto ho odlišovalo od těch, kteří roky trénovali na akademii, pochybnosti. Možná v tom tkví celá podstata jejich síly, oni o svých schopnostech nikdy nepochybují, nikdy nezaváhají a nikdy neminou.

Pár sekund vyšetřených pro složité myšlenkové pochody v jeho hlavě se zdálo být daleko delších, než tomu bylo ve skutečnosti, nicméně i tak musel daný časový limit jednou vyprchat. Nyní přišla ta chvíle, kdy svému soupeři pohlédne tváří v tvář. Pomalu vzhlédl, spatřil tmavé oči splátkyně z druhého kraje, v nichž poskakovaly neposedné plamínky radosti z právě vykonaného zásahu. Musel se soustředit, aby si zachoval neutrální výraz, značící, že na něj demonstrace dívčiny síly neměla pražádný efekt. Sám v její tváři zaznamenal sotva znatelný náznak zklamání. „Co mi chceš?" otázal se, usilujíc o to, aby jeho hlas zněl pokud možno nezaujatě.

Trisha se nad jeho jednáním musela pousmát, nevědoma si jeho předešlého vnitřního zápasu mohla usuzovat pouze z chlapcova vzezření, z nějž však vyvozovala naprosto jinou bezprostřední reakci, než jaká proběhla ve skutečnosti. Mohlo se zdát, že se jí ani jejího nože nezalekl, z čehož usoudila, že se v něm nezmýlila. Založila si ruce na hrudi a postoupila o pár kroků blíž k němu. Z jejích nenucených pohybů vyzařovala sebejistota, jíž podtrhoval spokojený úsměv na tváři. „Mám pro tebe nabídku," pravila klidným, na profíka nezvykle vyrovnaným hlasem, načež udělala menší pauzu pro umocnění dojmu ze svých slov, „co bys řekl na spojenectví?" Tázavě pozvedla obočí a pohlédla Petrovi přímo do očí.

Chlapec si v prvním momentě nebyl zcela jistý, zda se nepřeslechl. Od prvních hladových her již v řekách uplynulo mnoho vody, během té doby se odehrály již desítky těchto krvavých klání a každý by mohl s jistotou říci, že nebylo zvykem, aby profesionálové uzavírali spojenectví s dětmi z chudších krajů, jako byl právě ten Petrův. Téměř výlučně se spolčovali se splátci na své úrovni, nicméně Trisha toto nepsané pravidlo porušila. Mohl pouze spekulovat o možných motivech, které dívku vedly k této akci. Žádný z nich mu však nepřipadal natolik důvěryhodný, aby její nabídku přijal. Lehce zavrtěl hlavou. „Nemám zájem o spojence, který mi při první příležitosti vrazí nůž do zad," pravil.

Maska vyrovnanosti, kterou splátkyně doposud udržovala silou vůle s pevností oceli, se nyní rozsypala jako by sestávala pouze z písku, náhodně navátého nevyzpytatelnými poryvy větru. Mimické svaly její tváře se stáhly do výrazu značícího hlubokou nespokojenost s vývojem situace. Z prostředí kraje, kde vyrůstala, nebyla zvyklá na odmítnutí a za žádnou cenu své návyky nemínila měnit, z toho důvodu byla pevně rozhodnuta změnit Petrův postoj k věci. „Nezáleží na tom, koho si zvolíš za spojence, dřív nebo později tě stejně zradí," doposud klidný hlas nabyl o mnoho ostřejší podoby, mající za cíl patřičně zdůraznit význam dívčiných slov.

Nebylo zapotřebí drastické změny tónu, aby Petr pochopil pravdivost jejího tvrzení. Ač tak činil se značnou nelibostí, byl nucen alespoň náznakem přikývnout. Skutečnost, jež mu byla předložena, se zdála býti natolik podstatnou, že by nebylo v jeho zájmu pokoušet se ji ignorovat. „Pravda. Přesto bych dal přednost tomu, aby se tak stalo později," touto větou se chystal ukončit jejich rozhovor.

Trisha však měla jiné plány. Přimhouřila oči a lehce naklonila hlavu na stranu, jako by tím chtěla získat jiný úhel pohledu na splátce z pátého kraje. Pousmála se, načež uvolnila dosud strnulý postoj do nenucené pózy člověka, který má jednoznačně navrch. „Jsi dobrý, umíš skvěle házet s nožem," započala další krok přesvědčování chválou, následně se na pár sekund odmlčela, „ale," pronesla, ovšem, vždycky je nějaké ale, „pokud hodláš projít arénou na vlastní pěst, nemáš nejmenší šanci vyhrát." Nejednalo se o pouhé konstatování faktů, jak si Petr uvědomil, spíše to bylo varování, že ať se tato svérázná dívka spojí s kýmkoliv, jejími prvními terči se stanou osamělí splátci.

Chlapcův výraz však napovídal, že on se tak snadno zviklat nenechá. „Zřejmě jsi mě špatně pochopila, nebráním se spojenectví, bráním se jen spojenectví s profíky," uvedl věci na pravou míru. Až v příštím momentě mu došel další, možná skrytý význam jejích slov. Upřel na ni pohled, z něhož by některým splátcům zajisté běhal mráz po zádech. „Krom toho, myslíš si snad, že mě dokážeš porazit?" otázal se a dal si záležet na tom, aby nemohlo být pochyb, že na odpovědi, kterou Trisha zvolí, závisí jeho následující rozhodnutí.

Pobaveně potřásla hlavou a na rtech jí hrál prohnaný úsměv. „Ne," prohlásila, nejednalo se však o odpověď na vznesený dotaz, nýbrž o prosté popření jeho smyslu a nutnosti na něj odpovídat. „Otázka zní, zda si ty myslíš, že dokážeš porazit mě," upozornila na podle ní mnohem podstatnější skutečnost. Stejně jako před chvílí Petr, nyní i Trisha dala jasně najevo, že na odpovědi sejde mnohem více, než by si kdo troufal odhadovat. Z jejího pohledu bylo patrné, že slova, která měl chlapec v zápětí vyslovit, mají v moci ovlivnit mnohé.