Oheň předků

17. Obdiv

Poté, co jsme vyšli ven, se všechno seběhlo neuvěřitelně rychle. Přiběhlo k nám několik lidí, doktoři si ode mě převzali Ryana, položili ho na nosítka, naložili do sanitky a odjeli. Dívala jsem se za sanitkou a doufala, že bude v pořádku. Nevím, jak bych snesla, kdyby se mu něco stalo. Byl to můj první kamarád tady na škole.

„Slečno, jste v pořádku? Pojďte s námi, musíme vás vyšetřit," uslyšela jsem vedle sebe. Otočila jsem se a uviděla nějakého doktora v oranžové vestě, nejspíše to byl záchranář.

„To je dobrý, nic mi není. Hlavně aby byl v pořádku Ryan," vyklouzlo ze mě.

„Nebojte se, kolegové se o něj postarají. Ale vy byste se měla alespoň nadýchat kyslíku. Aby se Vám pak nezatočila hlava."

„Vážně mi nic není. Klidně můžete odjet. Určitě vás budou potřebovat někde jinde."

„Ale mojí povinností je poskytnout vám pomoc. Takže semnou prosím pojďte a už žádné odmítání, ano?"

„A já vám říkám, že..." začala jsem, když v tom jsem uviděla tátu. Rychle jsem na něj zamávala v naději, že ty doktory pošle pryč.

„Zdravím, já se o ní postarám. Klidně můžete jet," pronesl táta. Doktor si vyčerpaně oddychl, jakoby ho to už nebavilo.

„Fajn. Je to na vás. Nashle," řekl nakonec, otočil se a odešel.

Najednou mi spadl obrovský kámen ze srdce. Já jsem to zvládla, zachránila jsem ho, znělo mi v hlavě.

„Jsi v pořádku?" zeptal se mě táta a při tom mě objal. Chtěla jsem mu odpovědět, ale v tom jsem uslyšela potlesk. Taťka mě pomalu pustil a já se otočila a zadívala se na všechny ty studenty, kteří mi nyní tleskali. Musím uznat, že to byl nádherný pocit. Vidět ty studenty, kteří mě před tím neznali, jak mi nyní tleskají a obdivně na mě kývají hlavou. Usmála jsem se a obrátila se zpět na taťku.

„Mně přece oheň ublížit nemůže."