Oheň předků

82. Pohřeb

Mohl uběhnout týden nebo jen několik dní. Čas jsem teď příliš nevnímala, jelikož jsem celé dny myslela pouze na to, co jsem mohla udělat jinak. Všichni mi říkali, že to nebyla moje vina, ať se neobviňuju. Jenže já jsem to jen tak přejít nemohla. Nedokázala jsem se s tím prostě smířit. Vždyť kvůli mně zemřela Mia. Nebýt mě, nikdy by je nepřepadli!

„Em, můžeme jít?" uslyšela jsem za sebou babiččin hlas. Zhluboka jsem se nadechla a otočila se k ní. Do očí se mi hrnuly slzy. Když tam teď půjdu, všechno to bude skutečné. Do teď byla šance, že se probudím a zjistím, že to byl jenom hloupý sen. Jenže něco uvnitř mě vědělo, že to sen není. Nezmohla jsem se na nic jiného než na pouhé přikývnutí. Anori se na mě usmála a natáhla ke mně ruku. Vděčně jsem ji přijala a společně jsme se poté vydaly na místo, kde se měl pohřeb konat.

Již z dálky jsem viděla všechny Afágy stojící v kruhu. V kruhu, uprostřed kterého...Vlastně jsem ani nevěděla, co tam bude. Pokud jsem se nepletla, Miino tělo zůstalo na místě, kde nás přepadli. Víc času na přemýšlení mi ovšem nebylo dopřáno, jelikož v okamžiku, kdy jsme se přiblížily, se Afágové rozestoupili, abychom mohly projít. A v tu chvíli jsem to uviděla. Uprostřed stál obrovský kamenný podstavec, na kterém ležela... „Mia," hlesla jsem potichu.

„Několik z nás se tam včera večer vrátilo, aby našli její tělo," vysvětlila mi babička. Sevřela jsem její ruku ještě pevněji a byla ráda, že nejsem sama. Mia vypadala nádherně. Měla krásné šaty, ve vlasech zapletené luční kvítí. Vypadala jako by spala. Jenže já věděla, že nespí. Do očí se mi opět hrnuly slzy, a tak jsem rychle pohledem uhnula jinam. Lucy stála hned vedle a okolo ní její nejbližší. Když jsem uviděla Luka, malinko jsem se uklidnila, a chtěla jít za ním, jenže babička mě zavedla na opačnou stranu. Nic jsem nenamítala, protože jsem přece jenom neznala jejich zvyky, takže jsem vlastně vůbec nevěděla, jak bude samotný pohřeb probíhat. V duchu jsem si zanadávala, že jsem se na to nikoho nezeptala.

„Dnes jsme se tu sešli, abychom uctili památku Mii, milované sestry, dcery, přítelkyně. Znala jsem Miu od doby, co se narodila. Nikdy nezapomenu na její zářivé oči a upřímný smích. Na to, jak si ze mě s Lucy dělaly neustále legraci a tvrdily, že jsou ta druhá. Na to, jak..." pokračovala babička, avšak mně všechna slova začala splývat dohromady.

Uplynuly vteřiny, minuty. Stále jsem nevnímala babiččin hlas, jelikož jsem byla příliš zahloubaná do svých myšlenek. Nevím, jak dlouho bych tam takhle stála, možná bych si ani nevšimla, že ostatní odešli. Jenže pak upoutalo moji pozornost něco, co jsem doteď nikdy neviděla. Musel začít samotný obřad, o kterém jsem nevěděla nic jiného, než že je krásný. Alespoň na tohle jsem si vzpomněla během svého zamyšlení. Mamka se o tom totiž zmínila v knize, kterou mi dala.

Kolem Miina těla se rozestoupil Engare, Tierra, Ignis a Anori. Každý z nich stál přesně na místě, které představoval jejich hlavní živel. Engare, jakožto zástupce vody, stál na západě, Tierra po jeho boku na severu, Ignis stála jižně od Mii a Anori se nacházela na východě. Byla jsem pyšná na to, že si takové věci pamatuju a zároveň vděčná mamce, že mi takové informace předala, i když to nestihla udělat osobně. Tierra pronesl nějakou formuli, které jsem však nerozuměla. Ale to nebylo podstatné. Hlavní bylo, že po kamenném podstavci pomalu začaly šplhat šlahouny nějaké květiny nebo keře. Bylo jich čím dál více, a stále přibývaly. Postupně zakryly Miinu dlaň, předloktí, paži. Nakonec ji překryly celou.

A právě v ten okamžik jsem uslyšela Engarův hlas. I on pronesl starobylá slova, čímž způsobil, že se nad kamenným podstavcem objevil malý obláček, ze kterého na čerstvě vyrašené šlahouny začaly padat kapičky vody. Vody, která se v okamžiku, kdy se rostliny dotkla, změnila v malý bílý kvítek. Nevěděla jsem, co je to za rostlinu, nikdy předtím jsem takové květy neviděla, ale najednou se jich objevilo takové množství, že pod nimi Miino tělo nebylo ani vidět.

Jak jsem správně odtušila, nyní byla na řadě babička. Vítr pomalu odvál všechny okvětní lístky, a čím více jich opadalo, tím více rostlina usychala. Její dříve zelené šlahouny se nyní změnily na dřevěné a svým vzhledem připomínaly spíše malé větvičky. Větvičky, které vypadaly tak křehce. A pak mi to začalo dávat smysl. Před očima mi tu právě probíhal koloběh života. Zrození, život, úpadek a...

Smrt. A právě ji představoval oheň. Ignis svými slovy zapálila rostlinu, takže oheň se postupně rozšiřoval stále výše po jednotlivých větvičkách. V okamžiku, kdy byl už pouze kousek od Miina těla, jsem již nedokázala zadržet pláč. Po tvářích se mi kutálela jedna slza za druhou a já je nemohla zastavit. Nechtěla jsem vidět, jak její tělo spaluje oheň, bála jsem se toho, jak bych to zvládla.

Jenže nic takového se nestalo. Jakmile se oheň dotkl její pokožky, do vzduchu se vznesla malá třpytivá hvězdička. Stoupala stále výš, a postupně k ní přibývaly další a další. Společně se přibližovaly k nebi. Myslela jsem si, že jsou tak vysoko, že je již nemůžu rozeznat. Jenže pak jsem si všimla, že se spojují dohromady. Když můj pohled spočinul zpátky na kamenném podstavci, uviděla jsem oheň uhasnout. Poslední třpytivá hvězdička rychle stoupala vzhůru a jakmile se dostala k ostatním, objevila se oslňující bílá zář. Pod náporem světla jsem musela přimhouřit oči, až nyní jsem si uvědomila, že se venku setmělo. Když zář pohasla, na jejím místě byla hvězda.

Bylo to tak krásné. Celý ten obřad byl nádherný. Nic tak kouzelného jsem nikdy neviděla. Jenže pak mi to došlo. Kdyby Mia nezemřela, nikdy bych to neviděla. Pocit štěstí a okouzlení nahradily pocity viny a hrozné bolesti. Nemohla jsem tu zůstat už ani o vteřinu déle. Co nejtišeji jsem vyšla z kruhu a rozeběhla se k lesu.

Jeden po druhém vyjadřovali Lucy upřímnou soustrast, a já se rozhlédla kolem sebe. Hledala jsem Emily, ale na místě, kde ještě před chvíli stála, jsem ji nyní neviděla.

„Anori, podívej," řekl mi Engare a ukázal k lesu. Podívala jsem se tím směrem a uviděla Em běžící pryč. Jenže tam nebyla sama. Běžel za ní Luke. Usmála jsem se, jelikož jsem si všimla, jak se na ni dívá. Takhle šťastného jsem ho od doby, kdy přišel o rodiče, už neviděla.

„Tohle není dobrý. Neměla by se rozptylovat. Víš, že je naše jediná šance.," řekl Engare a já obrátila svou pozornost na něj.

„Myslím, že ona to zvládne. Navíc, pamatuju se, žetobě a Tierrovi taky nikdo nebránil. A teď už pojď." 

Tak je tu konečně další část :) dneska dokonce delší než předešlé :) Rozhodně napište názory! Zvlášť tady jsem opravdu zvědavá :)