Oheň předků

85. Jen jdi

Stála jsem na místě jako přimražená. Nevěděla jsem, co mám dělat. Stála jsem mezi dvěma osobami, které mi byly nejbližší. Byla jsem si jistá, že Ryan viděl, jak mě Luke schoval do své náruče a zároveň jsem věděla, že Luke moc dobře tuší, kdo se tu zjevil. Ať už bych udělala cokoliv, jednomu bych ublížila. A to jsem nechtěla.

„Jen jdi," uslyšela jsem za sebou Luka. Otočila jsem se na něj s lítostí v očích, čímž jsem si od něj vysloužila povzbudivý úsměv. Věděla jsem, že nás Ryan sleduje, ale nemohla jsem jinak. Naklonila jsem se k Lukovi a se slovy: „Děkuju," jsem mu dala rychlou pusu na tvář. Pak jsem se otočila a rozběhla se za člověkem, o kterém jsem si myslela, že ho jen tak neuvidím. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, co se stane, až válka skončí. Nad návratem jsem neuvažovala už jenom z toho důvodu, že jsem nevěděla, jestli vůbec nějaký návrat bude možný. Válka byla od toho, aby v ní lidé umírali. A já mohla být jednou z obětí stejně, jako všichni ostatní kolem mě.

Do náruče jsem mu padla s takovou silou, že musel o pár kroků couvnout, aby získal rovnováhu zpět. Stále jsem nemohla uvěřit, že je opravdu tady. I přes to, že jsem cítila jeho vůni, poznávala každou část jeho těla, pořád jsem měla pochybnosti. Stačila ovšem jedna jediná věc, která veškeré mé pochybnosti utnula. Políbil mě. Když se jeho rty dotkly těch mých, věděla jsem, že se mi to nezdá. Na to to bylo až příliš skutečné. Chyběl mi. Až teď jsem si uvědomila, jak moc mi chyběl. A chtěla jsem víc, než jen tenhle krátký polibek. V okamžiku, kdy náš polibek přerušil a chtěl se odtáhnout, jsem se k němu naklonila blíž, abych ho znovu políbila. Ucítila jsem, jak se mu na tváři objevil lehký úsměv, ale pak se plně věnoval mým rtům. A já opět ucítila tu energii uvnitř mě. Tu postupně rozlévající se energii, kterou jsem v tuhle chvíli opravdu neměla v úmyslu nijak krotit. Tenhle polibek jsem si chtěla naplno vychutnat. V hlavě jsem si přehrávala všechny důležité momenty. Jak jsme se seznámili, požár ve škole, naše přátelství, první polibek...A než jsem se nadála, v dálce se ozval hrom. Oba jsme se v tu chvíli odtáhli a já se mu konečně zadívala do těch jeho nádherných očí. Na tváři se mu objevil úsměv a já nemohla jinak, než ho napodobit.

„Věděl jsem, že jsem ti chyběl. Ale bouřku kvůli mně vyvolávat nemusíš," řekl svým typickým provokativním hlasem a já ho za to vší silou strčila do ramene. Samozřejmě to s ním ani nehnulo. Měla jsem tolik otázek. Jenže než jsem se stihla na cokoliv zeptat, někdo mě předběhl.

„Jak ses sem dostal?" Engare. Kdo jiný, že? Oba jsme se otočili za jeho hlasem, a já se zděšením zjistila, že nás pozorují snad úplně všichni. Cítila jsem, že se červenám, a upřímně jsem se snad nemohla cítit víc trapně. Alespoň trochu soukromí nám snad dopřát mohli, ne?

„Taky vás rád vidím," řekl místo odpovědi Ryan a já se tomu musela zasmát. Viděla jsem, jak je Engare naštvaný a byla v tu chvíli ráda, že jeho živlem není oheň, protože stačil jeho pohled, kterým nás teď oba propaloval.

„Ryane, Emily, můžete jít za mnou?" Tentokrát to byla babička, a té už Ryan samozřejmě nic nenamítl. Když jsme přišli do domku, kde jsem před malou chvílí poslouchala všechny ty postupy a rozdělení do skupin, byla jsem nervózní. Nevěděla jsem, jestli se bude babička zlobit nebo...vlastně jsem vůbec nevěděla, co se jí teď může honit hlavou.

„Engarova otázka byla na místě. Jak ses sem dostal a jak si věděl, kde nás máš hledat?" zeptala se.

„Když jsem našel ten dopis od Emily, byl jsem úplně zničený. Chodil jsem jak tělo bez duše, což zní jak z nějakého románu." Téhle poznámce jsme se já i babička zasmály. „No a když mě takhle uviděla Holly, tak se nade mnou slitovala, a řekla mi, kde leží vesnice, do které míříte. A tak jsem nasedl do Marleyho a přijel sem," dokončil své vyprávění Ryan. Znělo to až příliš jednoduše. Ovšem některé věci jednoduché prostě jsou.

„Jsi si vědom, že ti hrozí nebezpečí?" pokračovala Anori.

„To samozřejmě vím, ale nechtěl jsem jen tak sedět doma, zatímco se Em mohlo něco stát," odpověděl, a mě při tom zahřálo u srdce.

„Předpokládám, že nemá cenu tě nějak přesvědčovat, abys odjel, že?"

„To předpokládáte správně," přisvědčil Ryan. Tentokrát jsem se chtěla na něco zeptat já, ale než jsem to stihla, z venku se ozval křik.

Je tu další kapitola! :) na mé poměry docela brzo, ale mnoho z vás chtělo pokračování, tak tady ho máte :) snad se bude líbit :)