Oheň předků

64. Rozhodování

Když jsem se probudila a otevřela oči, uviděla jsem sluneční paprsky svítící přímo do mého pokoje. Po noční bouři nebylo ani památky, dokonce venku zpívali ptáci. Při vzpomínce na noc jsem se zasmála.

„Už jsi vzhůru? Nechtěl jsem tě budit. Jsi nádherná, když spíš," uslyšela jsem Ryanův hlas. Až teď jsem si uvědomila, že leží za mnou a objímá mě kolem pasu. A že pořád nemám triko. Jako by ti to vadilo!

„Na tebe ale nemám. A myslím, že o tom ses v noci mohl přesvědčit sám," poškádlila jsem ho. Na krku mě zašimral jeho dech, když se zasmál mým slovům. Potom se nepatrně naklonil nade mě a já pochopila, co chce. Lehla jsem si na záda a jemně si skousla spodní ret.

„V noci se něco dělo? Sakra, já to zase zaspal. Když spím, tak mě neprobudí ani nadržená holka," vrátil mi mé škádlení Ryan. Zavrtěla jsem nad jeho slovy hlavou a pak tiše řekla: „Mohl bys mě už konečně políbit?" Na nic nečekal a ochotně moje přání splnil.

Nemám tušení, kolik času uběhlo. Mohly to být vteřiny, minuty. Bylo mi to jedno. Když jsem byla s ním, na ničem jiném nezáleželo. Byli jsme jenom já a on. Nic kolem nás. Zapomnělas na svého tátu holka! Cože? Až teď jsem slyšela klepání na dveře. Ryan byl naštěstí pohotovější než já, takže během chvíle jsem v ruce držela jeho triko, které po mě hodil. Bez váhání jsem si ho přetáhla přes hlavu a zavolala: „Dále." Dveře se otevřely a dovnitř nakoukla tátova hlava. Byl dost opatrný, asi se bál, co by mohl vidět. A bál se oprávněně!

„Nerad vás ruším, ale máš tu návštěvu, zlatíčko," řekl a v očích jsem viděla jeho zlobu. Sakra, určitě si všimnul, že na sobě mám Ryanovo triko. A že on na sobě žádné nemá. Mám průšvih. „Přišla za tebou babička," dodal. Uf! Takže to není kvůli tomu triku. Super! Počkat...! Babička?

„Cože?" zeptala jsem se nevěřícně.

„Chce s tebou mluvit. Prý nemůže déle čekat na odpověď. Snažil jsem se jí vysvětlit, že jim nepomůžeš, ale chce to slyšet od tebe. Je dole, tak si prosím pospěš a nenechávej mě tam s ní dlouho samotného," byla jeho poslední slova před tím, než za sebou zase ty dveře zavřel.

„Super. Lépe dnešek opravdu začít nemohl," postěžovala jsem si a vyčerpaně nechala své tělo spadnout zpátky do postele.

„Měla bys tam jít. Tvůj táta vypadal dost zoufale. A nedivím se. Tchýně někdy dokáží být dost hrozné. Soudě podle vztahu mého táty k babičce," řekl Ryan, který stále stál na místě, kde ještě před chvílí leželo jeho triko. Zvedla jsem nejbližší polštář a hodila ho po něm. Se smíchem ho chytil, ale pak přešel ke mně. „Teď vážně. Jdeme. Ať už to máš za sebou." Měl pravdu. Jako vždycky.

Neochotně jsem se zvedla a přešla ke skříni. Natáhla jsem na sebe kraťasy, které nosím normálně jako pyžamo, a místo Ryanova trika si vzala svoje tílko, přes které jsem si ještě přetáhla svetr po mamce. Když jsem se otočila, uviděla jsem Ryanův nepatrně ublížený výraz.

„Co je?" zeptala jsem se nechápavě.

„Jen, že bez toho svetru to bylo lepší," odpověděl a usmál se tím svým dokonalým úsměvem. Úsměvem, pro který jsem měla vždycky tak hroznou chuť obejmout ho. Stejně jako teď. Když jsem to udělala, vypadal trochu zaskočeně.

„Fajn, teď jsem zase mimo já," přiznal.

„To ten tvůj úsměv. Je perfektní."

„Já vím, říká mi to spousta holek." Fajn, za tohle si vysloužil další šťouchnutí do ramene. Když jsem se trochu odtáhla, položil mi dlaň na tvář a řekl: „Budu tam s tebou."

„Já vím. Děkuju. A teď už jdeme, ať to mám za sebou."

Sešli jsme po schodech do obýváku, kde na pohovce seděla Anori. Totiž, moje babička. A nebyla sama. Vedle ní jsem uviděla Holly a...Engare? Nebyla jsem si jistá. Každopádně to byl vládce vody.

„Emily. Ráda tě zase vidím. A tvého přítele také. Omlouvám se, že jsme sem tak vpadli, ale nemůžeme dlouho zůstat na jednom místě. Naše moc přitahuje příliš mnoho pozornosti. Lépe řečeno, příliš mnoho Kantopů," pronesla babička.

„Bude bezpečnější, když odjedeme ještě dnes. Takže, jak ses rozhodla?" chtěl vědět vládce vody.

„Engare! Mohl bys být trochu taktnější!" okřikla ho Holly. Takže jsem měla pravdu. Jmenuje se Engare.

„To je v pohodě, Holly. Ehm...Bavila jsem se o tom včera s tátou a tak nějak jsme se dohodli, že..." Bylo to tak těžké vyslovit nahlas. Když si představím všechny ty nevinné lidi, kteří umírají kvůli té hloupé válce. Válce, kterou bych mohla pomoci ukončit.

Ucítila jsem Ryanovu ruku, která si propletla prsty s těmi mými. Byla jsem ráda, že tady je. A že se mě snaží podpořit. Zhluboka jsem se nadechla a dokončila zbytek věty: „...bude lepší, když tady zůstanu." A je to. Řekla jsem to. Když jsem se podívala na tátu, uviděla jsem značnou úlevu. Asi se bál, že si to rozmyslím, a odejdu. Ale přece jsem mu nemohla udělat. Přišel o ženu, kterou miloval. Nemohl přijít i o svou dceru.

Jenže úleva se zračila pouze v jeho pohledu. Babička a Holly byly zklamané. V jejich očích byl vidět smutek a možná beznaděj. Bylo hrozné je takhle vidět. Spoléhaly na mě. Oni všichni na mě spoléhali.

A pak tu byl Engare. Ten byl naopak viditelně naštvaný. Což se po chvíli i potvrdilo.

„Říkal jsem, že je to ztráta času. Děti, které jsou vychovávány mimo náš svět, nevědí, co je to úcta ke starším. Neví, jak se chovat. Vůbec je nezajímají ostatní, jde jim jen o své blaho a štěstí. Doufám, že teď už tohohle plýtvání časem necháme a budeme se soustředit na boj."

„Engare! Tohle bys neměl říkat. Je to její rozhodnutí. A musíme ho respektovat. A ano, teď se vrátíme domů. Tohle byla beztak naše poslední naděje," řekla babička a zvedla se. Holly a Engare ji napodobili a pak se všichni podívali na mě.

Nechtěla jsem, aby odešli. Aby odešla Anori. Vždyť jsem ji před chvílí poznala, a teď má zase odejít? Tohle není fér. Pustila jsem Ryanovu ruku, přešla k ní a objala ji.

„Je mi to líto," zašeptala jsem tak, aby to slyšela jenom ona.

„Já vím, že jo. Ráda jsem tě konečně poznala, Emily. Nikdy na tebe nezapomenu. I proto, že se tak moc podobáš své matce." Po těchto slovech se mi do očí vehnaly slzy. Táta mi to říkal sice dost často, ale slyšet to od někoho jiného bylo nové. A smutné.

„Bene, starej se o ni dobře. Je to nádherná mladá slečna," pronesla a pak se podívala na Ryana. „A ty se jí opovaž ublížit. Prošla si toho už dost."

„To ani nemám v plánu. Miluju jí a to se nikdy nezmění," řekl Ryan a já se po jeho slovech podívala na tátu. Vypadal dost překvapeně, ale uvnitř jsem věděla, že je šťastný. Protože když jsem šťastná já, on taky.

„To ráda slyším. A teď už půjdeme," řekla a vyšla na chodbu. Všichni jsme ji následovali. Když stáli před domem, cítila jsem uvnitř sebe něco špatného. Neuměla jsem to popsat. Mohl to být smutek z toho, že jsem konečně poznala někoho stejného, jako já. Mohlo to být naštvání, které jsem na sebe měla, že jim nepomůžu. Ale mohlo to být i zklamání, které oni cítili vůči mně.

Sešla jsem těch pár schodů vedoucích na naši terasu a dívala se, jak odcházejí. Za sebou jsem uslyšela kroky, a pak mě Ryan zezadu objal.

„Udělala jsi to, co ti přišlo správné. Je to tvůj život a jedině ty můžeš rozhodnout, jaký bude. To si vždycky pamatuj." Nechápala jsem, kde se to v něm bere. Byl stejně starý jako já, ale vždycky řekl něco, co by pronesl člověk, který má za sebou léta zkušeností. Milovala jsem ho za to. A věděla jsem, že ho vždycky milovat budu.

Otočila jsem se, abych hopolíbila. Jenže pak se stalo něco, co jsem vůbec nečekala. Nechápu, co tovlastně bylo. Stalo se to příliš rychle. Zaslechla jsem Ryanův hlas volající:„Pozor." Pak mě Ryan srazil k zemi a přikryl mě vlastním tělem. 

Další kapitola je na světě :) těším se na vaše názory! :)