Oheň předků

81. Pláč

„Trvá to už hrozně dlouho!" řekla jsem a opět vstala z klády, která sloužila jako lavička. Po příchodu portálem na nás již čekala Ariel, zdejší vůdkyně. Nebo tak jsem to alespoň pochopila. Možná, že byla pouze dočasnou vůdkyní v nepřítomnosti mé babičky. Ať už to bylo jakkoliv, teď to bylo nepodstatné. Ariel nás provedla vesnicí a seznámila nás s novými Afágy. Byl jich tu nespočet. Věděla jsem, že se zde shromažďují všichni, kteří chtějí pomoci vyhrát válku, jenže ani ve snu by mě nenapadlo, že jich bude tolik. Neměla jsem šanci zapamatovat si všechna jména, a to mě štvalo. Neboť oni si to mé pamatovat budou. Už teď se na mě dívají tak, jako se malé dítě dívá na vánoční dárek. Jak mi již několikrát babička řekla, jsem jejich jediná šance na výhru. A proto mě všichni budou bránit za cenu vlastního života.

„Neboj, uvidíš, že se všichni vrátí," snažil se mě uklidnit Luke.

„A co když ne? Jak se mám pak ostatním podívat do očí? Budou mě nenávidět! Ale já se o nic takového neprosila! A..." měla jsem toho tolik na jazyku. Jenže veškeré mé myšlenky se rozplynuly, jakmile jsem se ocitla v Lukově náruči. Jednoduše si mě přitáhl k sobě a pevně mě objal. Cítila jsem, jak se do mě vlévá jeho teplo, jak mi v místě, kde se mě dotýká, naskakuje husí kůže. A pak jsem si uvědomila, že tenhle pocit jsem cítila naposledy s Ryanem. Vím, že to bylo před pár dny, ale i tak mi to připadalo jako věčnost. Chyběl mi, tak hrozně moc. Zaplavila mě vlna emocí a já se jí nedokázala ubránit. Nechala jsem slzy stékat po tváři a bylo mi jedno, že kolem nás neustále někdo chodí.

„Em, podívej, už jdou," zašeptal Luke a já se nevěřícně podívala na portál. Postupně skrze něj procházeli jednotliví Afágové. Některé z nich jsem si pamatovala, jiná jména jsem samozřejmě zdárně zapomněla. Každopádně jsem poznávala všechny a s úlevou jsem si oddechla, když jsem uviděla i babičku. Chtěla jsem se začít radovat, že jsou všichni v pořádku. Když v tom portálem prošla Lucy. Poznala jsem to podle náramku na levé ruce. A ona brečela. Nechápala jsem, proč brečí. Čekala jsem, až se za ní objeví Mia, ale když portálem prošel Tierra, portál se zavřel. A mně v tu chvíli došlo, že Mia se už nevrátí.

„Ne, to ne. Prosím, to ne!" křičela jsem a tím na sebe upoutala pozornost všech kolem sebe. I Lucy. Rozeběhla jsem se k ní a čekala, že na mě začne řvát. Že mě bude obviňovat, že Mia zemřela kvůli mně. Připravovala jsem se snad na všechno. Jenže to, co udělala Lucy, mi dočista vyrazilo dech. Rozběhla se ke mně a objala mě.

„Je mi to tak líto. Tak hrozně moc. Prosím, odpusť mi..." začala jsem, ale Lucy mi skočila do řeči: „Ty za to nemůžeš, neobviňuj se z toho."

„Kdybych pro tebe mohla něco udělat, cokoliv..."

„Jen mě chvíli drž," zašeptala Lucy a její objetí zesílilo. Stály jsme tam ještě dlouho v naprostém tichu. Kolem nás stáli v kroužku ostatní Afágové, a drželi něco jako minutu ticha. Když jsem po několika minutách Lucy pustila, postupně k ní přicházeli ostatní a vyjadřovali upřímnou soustrast. A já tam jen stála a nevěděla, co bych teď měla dělat.

Tak je tu další část. Trvalo to dlouho, ale zase teď vím, co bude dál :) což ovšem neznamená, že budu nové kapitoly přidávat nějak častěji. Samozřejmě se pokusím napsat další část co nejdřív, ale kdyžtak se na mě nezlobte :)