Glosy

Avengers

Dnešní glosátorky /EBBubeliny/ a (Veri093) at víte která co píše :) Užijte si čtení, pobavte se a zanechte svůj názor případně sami pošlete svoji práci.

"Bože! Je tu dítě, vypadá tak na patnáct. A je v bezvědomí." Slyším nad sebou. Mírně sebou cuknu, aby viděl, že v bezvědomí vážně nejsem. Nečekala bych, že si toho všimnou, ale všimli.

"Pohla se! Kapitáne, o tohle se postarej ty. My to tu prohledáme." Dodá hlas. Najednou je slyšet řev a ucítím jak kolem mě dusá něco velmi těžkého. Potom zaslechnu střelbu. Co se to děje? /Nejsi jediná koho to zajímá./

Jak je malá... co tu dělá? Jak se sem dostala? Snad jí nic neudělali, když už tu takhle leží. "Nic mi není." Zamumlám ospale. "Jsem jen unavená." Cítím, jak mě něco velkého a strašlivě studeného zvedá a potom odplouvám do temnoty... /Pravá, levá, pravá, levá.../

"Je na ní něco divného. Oblečení na ní vypadá tak sto let staré, našli jsme ji ve vědecké základně Hydry, která je už asi padesát let mimo provoz a aby to nebylo málo, teď si v klidu spí, zatímco my ostatní tu panikaříme." Zaslechnu po probuzení. Ztuhnu a poslouchám dál.

"Tony,uklidni se. Je to jen dítě, nemůže být nijak nebezpečná." Ten hlas je mi velmi sympatický.

"Já se mám uklidnit? Slyšel jsi Wandu Steve? Ona ji neumí ovládnout, takže očividně ta holka je divná. Steve, tohle musíme vyřešit." Znovu ten první hlas. Zní vyděšeně.

Nedovolím aby se jí něco stalo. "Nedovolím aby se jí něco stalo. Je to dítě, proboha!" Ten druhý hlas se mi opravdu líbí. (Mě by se taky líbil.) /Hlavně když by mě obraňoval./

"Hoši, uklidněte se. Ať je to cokoliv, postaráme se o to. Máme tady Bruce ne?" Tohle byla žena. Vypadá, že se dobře baví. (Alespoň někdo se tu baví, zatímco ostatní panikaří :D ) /Tak spí nebo kouká jak se baví?/

"Souhlasím se Stevem. Je to dítě, nemůžeme jí nic udělat, dokud nevíme jistě jestli je nebezpečná a co chce udělat. A i kdyby chtěla něco udělat, já jen zezelenám a..." /To ji jako pozvrací?/ Tenhle je mírný a klidný. Taky se mi zamlouvá.

"Až se probudí, promluvíme si s ní. Do té doby můžeme počkat." Tohle je jistě žena. Její klidný hlas je taky docela sympatický. /Proč ji nevzbudí?/

Měli bychom se o ni postarat. Vypadá tak malá a bezbranná. "Dobrá, počkáme až se vzbudí. Stejně, tady náš lukostřelec ji trefí, kdyby zkusila utéct." (Myslím, že teď už se ti nikdo zamlouvat nebude.) /Evidentně./

"Jste si jistí, že je to správné? Co když někomu ublíží?" Tenhle hlas zní znepokojeně... a taky zní nevěřícně. /Jsem nevěřícně znepokojená z vývoje udalostí./

Půjdu ji vzbudit. "Postarám se o ni. Vy mi kryjte záda." Druhý hlas. Ten sympatický. Hmm. (Nemáš ty náhodou spát? )

"Steve, to není dobrý nápad. Půjdeme všichni." Natašo, proboha nech toho. Nejsem dítě.

"Ne, zvládnu to sám." Pak slyším jen mumlání. Následně kroky a zaskřípání dveří. V okamžiku stojím a křídla mám roztažená a připravená k vzletu, stejně jako ocas. Pak mi to dojde. /Připravený ocas jooo? :D :D :D :D /

"Àà!" Zaječím. "Co to je?! Co to sakra je!!" Křičím bezhlavě. /Kdo by nekřičel, když nemá hlavu./ Nechápu, kde se na mém těle vzala ta křídla a ten ocas. Vypadá to, jako soví a má to přesně stejnou barvu jako moje vlasy-kaštanově hnědou. /To bude bobajz!/ Najednou ke mně odkudsi přiletí jakési kovové předměty a přilepí mi ruce ke zdi.